Paranormal

Inkvizice (lat. inquisitio; z inquaerere zjišťovat) byla právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávat s herezí (kacířstvím). Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup, osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor) nebo později jednotlivé inkviziční instituce.

Církev si od počátku své existence a v každé své etapě byla vědoma síly a přesvědčivosti mluveného a později psaného slova. Slova se dalo využívat ve prospěch pozitivních cílů, ale také zneužívat, s úmyslem ubližovat a poškozovat dílo a  tvůrce slova, ale i jejich posluchače. Na počátku 14. století jen v Praze uhořelo z rozhodnutí církve na hranici 14 „kacířů“. Velkým pomocníkem inkvizitorů se stala ve druhé polovině 14. století kniha aragonského inkvizitora, dominikána Nicolau Eymericha, vydaná pod názvem „Příručka pro inkvizitory“. Je to snad jedna z nejodpornějších militantních knih napsaných teologem a stala se jakousi druhou biblí spolupracovníků „svatého“ tribunálu. Je také známo, že jeden středověký inkvizitor se na Koncilu v Kostnici roku 1414 - 1416 sám vychloubal při dokazování obvinění z kacířství - „Ukažte mi dva řádky kteréhokoliv autora a já dokážu, že je kacíř, a dám ho upálit“. A opravdu tehdy církev znamenitě ovládala umění vyložit kterékoliv dílo v neprospěch autora. V českých zemích se inkvizice církve od husitského období nakonec stala synonymem útlaku. Pověstné hony na čarodějnice se tehdy nejvíce rozšířily v luteránských oblastech Německa, zpustošeného třicetiletou válkou. V českých zemích se pak toto zlo omezilo hlavně na oblasti hornatého pohraničí, na oblasti tehdy většinou německé – severní Morava a Slezsko.

Mocnou zbraní v boji s nepřáteli církve se stal od roku 1559, kdy bylo zveřejněno první oficiální vydání v Římě, tzv. „Seznam zakázaných knih“ (Index Librorum Prohibitorum). Seznam sestavila římská inkvizice za přímého dohledu papeže Pavla IV, dříve generálního inkvizitora. Roku 1571 založil papež Pius V. zvláštní kongregaci Seznamu zakázaných knih, jež se stala cenzurním odborem katolické církve. Papežský seznam ale měl v církvi daleko dříve své vlastní „předchůdce“. Papežové a biskupové vlastně už od nepaměti považovali za svou svatou povinnost cenzurovat, zakazovat a likvidovat vědecké a literární spisy, které se jim nehodily. Prvním známým dílem, jež církev dala roku 325 zničit, byla poema „Thálie“ od Aria a první seznam kacířských spisů sestavil už roku 405 papež Inocenc I. Ve středověku nebylo pronásledování buřičské literatury žádný velký problém, málo lidí umělo číst a psát a děl bylo psáno také málo. Rozšíření literárních prací nastalo až po vynálezu knihtisku roku 1450 Němcem Gutenbergem. Jeho tiskařské stroje také církev označovala hned od počátku za ďábelské vynálezy šířící zhoubné spisy. S rozšířením a rozvojem knihtisku pak ale nastala také komplikovanější situace, vždyť jen do roku 1500 vzniklo ve 246 evropských městech na 1099 tiskáren, v nichž bylo vytištěno 40 tisíc titulů v celkovém nákladu 12 miliónů výtisků.  

Jako první vyhlásil zavedení tzv. předběžné cenzury na knihy papež Sixtus IV. už v roce 1471 a později papež Lev X. (1513 – 1521) vymohl na pátém lateránském koncilu schválení předběžné cenzury a jejího rozšíření v celém křesťanském světě. Za provádění cenzury byli podle nařízení církve odpovědní místní biskupové. Od 17. století byla kongregace Seznamu zakázaných knih a její činnost pod trvalou kontrolou hlavně jezuitů.

Největší dokonalosti a nejvyššího stupně vývoje dosáhla inkvizice ve Španělsku, které se po objevení Ameriky a nastolení císaře Karla V. na španělský trůn stalo nejsilnější mocností na Západě. Stala se „vzorem“ pro stejné instituce a procesy v celém tehdejším křesťanském světě. Také proto napsal španělský filosof  J. V. Víves  počátkem 16. století v osobním dopise Erasmu Rotterdamskému – „Žijeme v tak těžké době, kdy je nebezpečné mluvit i mlčet“. V té době už inkviziční stroj připomínal vzteklého psa, který se utrhl z řetězu. Podle právních norem inkvizice, církev svá vyřčená obvinění nemusela ani dokazovat, již samo obvinění a označení kacíře bylo prvotním důkazem pravdivosti obvinění.

Od roku 1526 také inkvizice ve Španělsku zavedla velmi přísnou cenzuru knih a od roku 1546 začaly pravidelně vycházet Seznamy zakázaných knih, které byly daleko rozsáhlejší než seznamy vydávané papežskou inkvizicí. Uveřejnění seznamů znamenalo vždy čistky ve všech veřejných i soukromých knihovnách. Necenzurované vydávání knih se ve Španělsku trestalo smrtí a zabavením veškerého majetku viníků.

Papež Pavel III. zřídil 21. 7. 1542 pro celý křesťanský svět tzv. Svatý tribunál inkvizice – Sancto Officio. Papežská inkvizice pak působila jako nejvyšší teologická instance více jak 400 let, existovala bez přerušení až do roku 1965, kdy ji reorganizoval až papež Pavel VI. na Kongregaci věrouky. Papežská kongregace inkvizice byla také pověřena hlavně cenzurou knih a jiných tiskovin a cenzuru prováděla zejména pomocí vydávaných Seznamů zakázaných knih. Teror nové inkvizice tak rychle zaplavil veškeré papežské državy. Papežská inkvizice mučila provinilce stejně horlivě jako jednotlivé národní inkvizice. Mučení oficiálně uzákonil papež Pavel IV. A papežská inkvizice se stala také oficiální inspirátorkou křížových výprav proti kacířům. Na příkaz papeže Řehoře XIII. vydal roku 1578 teolog Pegna znovu Příručku pro inkvizitory. Za horlivé čtení zakázaných knih a za svůj zájem o vědu byl například v Římě na náměstí Květin upálen jeden z nejvýznamnějších renesančních myslitelů Giordano Filippo Bruno (17. 2. 1600). Do dalšího vydání Seznamu zakázaných knih se roku 1616 dostalo také Koperníkovo učení o vesmíru. Stejné problémy s církví měl v první polovině 17. století také Florenťan, známý astronom Galileo Galilei, který po dlouhém věznění a mučení se nakonec svého učení zřekl, přestože jeho stanovisko zůstávalo stejné – „A přece se točí!“ (22. 6. 1633).    

Roku 1865 uveřejnil papež Pius IX. tzv. „Syllabus“ – seznam nejzávažnějších bludů naší doby. Byl to svérázný manifest církevní inkvizice 19. století, který konkrétně popisoval 80 „bludů“. V Syllabu nazývá Pius IX. svobodu svědomí „šílenstvím“ a svobodu slova pak „ohavným omylem“. Roku 1870, kdy v Římě zasedal ekumenický (I. vatikánský) koncil, osvobodila italská vojska „věčné město“ a papežský stát tak ukončil svou neslavnou, více než tisíciletou existenci. Papežská inkvizice tak i nadále mohla, teď už ale jen naplano, bouřit a zakazovat, římský pontifex ztratil už svojí světskou moc – nemohl věznit, mučit a upalovat…

Poslední vydání Seznamu zakázaných knih je z roku 1948. Znamená to, že v období od 16. do 20. století vyšlo 32 vydání Seznamů. Nejplodnějším stoletím ve vydávání Seznamů knih bylo 18. až 20. století. Vždyť ve 20. století, od roku 1917 do roku 1948 vyšlo až 8 nových vydání. V tomto století už vedle literárních a vědeckých děl, církev ve svých Seznamech zaútočila i proti vědeckému pokroku a komunismu. Cenzura od 19. století probíhala jednak tzv. „en bloc“ – tj. zákaz všech knih zaměřených proti náboženství a potom také „jednotlivě“ –  jednotlivé spisy určitých autorů, nebo jejich všechna díla. Knihy propagující a obhajující tehdy socialismus, ale také například vědecké knihy Darwina a dalších přírodovědců byly zakázány všechny  „en bloc“. V posledním Seznamu zakázaných knih z roku 1948 bylo uvedeno na 4 tisíce jednotlivých děl a na desítky autorů, jejichž veškerá tvorba byla tak církví věřícím zakázána. Pravdu měl, s jistou mírou nadsázky, spisovatel Emil Zola, když napsal – „Téměř neexistují knihy, proti nimž by nebouřila církev“.

Na přelomu 19. a 20. století vznikl v církvi směr „modernistů“, hlásající obnovu církve v duchu aktivního přizpůsobení tehdejší kapitalistické společnosti. Jejich teze ale odsoudil v dekretu ze dne 3. července 1907 (Lamentabili) papež Pius X. a do klatby bylo dáno 65 modernistických bludů, všechny spisy modernistů byly zahrnuty do Seznamu zakázaných knih. V encyklice „Pascendi gregis“ papež nařizoval zřízení zvláštních tzv. „výborů bdělosti“ a od roku 1908 změnil všeobecně nenáviděný název svaté kongregace římské a světové inkvizice na kongregaci Svatého officia.  V roce 1949 kongregace „svatého“ soudu oficiálně vyobcovala z církve komunisty a věřícím zakázala uveřejňovat, rozšiřovat a číst knihy, jež podporují učení a činnost komunistů, a rovněž publikovat v nich. Za doby vlády papeže Pia XII. byla v době „studené války“ zahrnuta do Seznamu zakázaných knih díla Andrého Gida, J. P. Sartra, Alberta Moravii a mnohých jiných. Na zasedání II. vatikánského koncilu v říjnu 1964 vystoupil švýcarský teolog opat Hans Kung s požadavkem zrušit Seznam zakázaných knih a zastavit inkviziční procesy. Kung tvrdil ve své knize „Index Romanus“, že „Seznam je hloupý, prastarý a úplně se zkompromitoval, je to jediná kniha, kterou je třeba zakázat“.  Následně v prosinci 1965 papež svým dekretem změnil starou inkvizici na kongregaci věrouky a zrušil také funkci prokurátora inkvizice. Cenzura formou vydávání Seznamu zakázaných knih pak byla oficiálně zrušena oficiálním oznámením 14. 6. 1966. Kardinál Ottaviani, představitel nové kongregace věrouky, ale poslal v tajném oběžníku 24. 6. 1966 episkopátům ve všech zemích deset nově zformulovaných kacířských bludů, jež se objevily v církvi. Byl to tzv. nový „Syllabus“. Po jeho vydání nakonec kardinál Ottaviani v lednu 1968 z funkce proprefekta kongregace věrouky sám odstoupil. Tak po 15 letech neslavně skončila kariéra posledního inkvizitora katolické církve. Na začátku roku 1969 uvedl Vatikán ve svých novinách „Civilta Cattolica“, že „oficiální církev už nemůže používat vůči svým odpůrcům metod inkvizice a vyobcovávat je. Inkvizice se stala už pouhou mrtvolou a sotva kdy obživne“.   ^zdroj

^{Kladivo na čarodějnice}

V šumperském děkanství sídlil děkan Kryštof Lautner, který měl za kuchařku mladou dívku Zuzanu Voglickou. Děkan ji měl velmi rád, jako vlastní dceru a bral ji všude s sebou a to později mělo negativní vliv na jeho osud. Vše začalo tím, že žebračka Maryna Schuchová chtěla ukrást svěcenou hostii z místího kostela pro svoji přítelkyni. Ta jí řekla, že potřebuje svěcenou hostii, aby jí kráva dojila. Zato ji slíbila mouku na lívance. Žebračka měla hlad, a proto souhlasila. Nešlo tedy o žádné čarodějnictví, ale nevědomost a snaha najíst se. Hostii v kostele nespolkla, což zpozoroval farář Schmidt a žebračka byla uvězněna v losinském zámku.

Farář Schmidt se řadil mezi náboženské fanatiky a ve všem viděl čarodějnictví. Na zámek bylo svoláno panstvo, jež mělo rozhodnout, co se s žebračkou učiní. Schmidt navrhl olomouckého advokáta pana Bobliga, který byl povolán jako inkvizitor v čarodějnických procesech. Ten měl ještě pomocníka, hrbatého Ignáce, který byl všem odporný. Inkvizitor Boblig začal vyslýchat žebračku, která nechtě usvědčila také svoji kamarádku Groerku a Davidovou.

Boblig u nich začal nejprve s výslechy, potom ale přišla na řadu tortůra (mučení), když obžalované neustále tvrdily, že nejsou čarodějnice. Boblig chtěl získat pouze bohatství, nezáleželo mu totiž na spravedlnosti procesu, proto chtěl, aby tyto procesy byly co nejdelší aby z toho utržila nejvíc jeho kapsa. Proto dával uvrhnout do žaláře další šumperské, losinské a vernířovické občany.

Děkan Lautner viděl, jaké zlo Boblig páchá, a jako jediný měl odvahu zajet za olomouckým biskupem, aby mu řekl, jak si počíná Boblig se svým druhem Ignácem. Nevěděl však, že na biskupství jsou na něj domluvení a že ho chtějí také dostat za mříže. U biskupa Lautner nepořídil, a proto odjel zpět do Šumperka. Mezitím se Bobligovi v mukách tortůry přiznaly obžalované k tomu, že Lautner je jejich druhem v čarodějnictví. Tyto výpovědi poslal Boblig na biskupství a tam se definitivně rozhodlo o Lautnerově uvěznění. Ještě předtím zavřeli Zuzanu Voglickou se stejným obžalováním. Když to děkan zjistil, onemocněl. Náhle dostal pozvání od svého přítele, mohelnického děkana Winklera na posvícení. Lautner nabídku přijal a jel do Mohelnice. Jenže vše byla léčka. V Mohelnici byl zatčen a následně uvězněn.

Mezitím byla provedena exekuce, při níž upálili i Zuzanu Voglickou a jiné měšťanky a měšťany. Lautner byl zdrcen ze zrady svého přítele Winklera, kterého znal už od dětství, ale také ze smrti Zuzany. Boblig začal děkana vyslýchat.Přestože měl silnou vůli při jednom výslechu(asi při pátém mučení) se přiznal, sice poté vše odvolal, ale Boblig z Edelstadtu to ignoroval. Byl mu nakonec sdělen rozsudek - upálení. Přesto odmítal vypovídat se ze svých hříchů a argumentoval to tím, že žádné nespáchal. Do konce svého života popíral jakoukoli vinnu. Ještě před smrtí byl degradován z duchovního stavu a odevzdán světské spravedlnosti. Smrt mu byla "ulehčena" tím, že mu na krk přivázali pytlík se střelným prachem.

Císař nakonec Bobliga odvolal, protože ani on sám nevěřil v pravdivost výpovědí osob přiznaných u mučení.

Kniha online ZDE

Viz také právo útrpné

Nebo také nejkrutější popravy