Paranormal

Slovanská mytologie je souhrn představ o přirozenosti světa a bozích vlastní pohanským Slovanům. Vychází z proto-indoevropské mytologie a nejblíže jí má mytologie Baltů. Kromě indoevropského dědictví na ní měly vliv také představy eurasijské, například ugrofinské. Je zachována pouze ve zlomcích a na rozdíl od mytologie řecké či severské se nezachovala autentická verze žádného z mýtů. Pokusy o rekonstrukci slovanské mytologie proto vychází především ze zpráv křesťanských autorů brojících proti přežívajícímu pohanství a kronikářů, folklóru, lingvistiky a komparativní mytologie.

Písemné zprávy o slovanském pohanství jsou torzovité a reagují především na přežívající kulty, a navíc jsou limitovány přebíráním informací ze starších textů. Často vidí původ slovanského pohanství v antickém náboženství nebo přichází s teorií euhemerismu, tedy že bohové byli původně významnými lidmi. V západoslovanském a jihoslovanském prostředí s výjimkou Polska a polabských kmenů nejsou známa ani jména bohů, ačkoliv prameny se často zmiňují o lidových zvycích i idolatrii. Do psané historie tyto oblasti totiž významněji vstoupily až s oficiální christianizací.

Homiletická tvorba

Do této kategorie náleží kázání (zvaná Slova) obsahující kritiku pohanství, které přes úsilí církve a státu přežívalo mezi obyvatelstvem. Často vychází z byzantských vzorů přepracovaných pro ruské poměry a jejich tvorba pokračovala až do raného novověku. Ve Slovech jsou často vyjmenováváni pohanští bohové, ovšem bez bližších informací a není jasné zda byla v době psaní textu skutečně uctívána nebo jsou přejata ze staršího textu či přímo vymyšlena. V českém prostředí je tato kategorie představována například Homiliářem Opatovickým.

Kroniky

Staroruské kroniky, vycházející především z kyjevské tradice, jsou v raně středověké Evropě svým rozsahem a množstvím výjimečné a patří mezi ně především Povest vremenných let a Novgorodský letopis z 12. století. Informace o pohanských božstvech obsahují také byzantsko-kyjevské smlouvy z 10. století a novověké kroniky jako je Hustýnský letopis který interpretuje slovanské pohanství analogicky k antickému.

Ve větší míře se o pohanských božstvech zmiňují kroniky týkající se polabských Slovanů, patří mezi ně především zprávy merseburského biskupa Dětmara, Helmonda a Saxa Grammatica z 10. až 12. století. Polské kroniky chápou slovanské pohanství jako zkomolení antického a patří mezi ně kronika Jana Długosze a Matěje z Miechova z 15. století a kronika Matěje Stryjkowského ze sklonku 16. století. Kosmas používá pro bohy pohanských Čechů antická jména, ty však nemusí s funkcí skutečně ctěných bohů nic společného.

Epická tvorba

Slovanské eposy bezesporu, alespoň zčásti, vychází z archaické tradice, mytologické prvky lze spatřit především v bylinách o Iljovi Muromci. Sporé zmínky obsahuje Slovo o pluku Igorově, který je však podle některých badatelů podvrh. Jihoslovanská epika je na specificky slovanské mýtické motivy chudá, její hrdinové jsou typicky eurasijští.

Ostatní tvorba

Mezi další písemné prameny ke studiu slovanské mytologie patří legendy, různé apokryfy nebo ruská redakce bulharského překladu Alexandreidy. Některé informace obsahují také zprávy arabských cestovatelů jako byl Ibn Fadlána a al-Masúdí nebo byzantského historika Prokopia z Kaisareie. Mýtické rysy také vykazují pověsti o vzniku českého a polského státu

Folklór

Folklór, písemně zaznamenaný etnografy v 19. a 20. století, je nejrozsáhlejším pramenem ke studiu slovanské mytologie. Vztahují se většinou na představy týkající se nižších bytostí a magie. Dříve byl mnohými badateli však byl folklór jako pramen odmítán, kvůli časové vzdálenosti mezi původním pohanstvím a lidovou vírou a zvyky. Některé prvky lidové kultury jsou však velmi archaické.

Mezi folklórní prameny vhodné k studiu slovanské mytologie patří například byličky, ruská lidová vyprávění o nadpřirozených bytostech jako jsou rusalky či lešijové. Mýtické motivy obsahují také čistě fiktivní vyprávění zvané skazky, především ty které jsou nazývány „zázračnými“ či „čarodějnými“ neboli volšebnaja skazka. Nacházejí se také v zaklínadlech a zaříkadlech, písních, pohádkách, na tradičních výšivkách a řezbách a v rodinných a sezónních rituálech.

Mytologické představy

Slovanské mýty se zachovaly pouze v zlomkovité a nepůvodní podobě. Existuje však bohatý materiál svědčící o animistickém pohledu na svět a bytostech, které jej obývaly a také o sezónních slavnostech, svědčících o cyklickém chápání času.

Kosmogonie

Mýtus o stvoření světa se u Slovanů zachoval pouze ve folklórním podání a v Povesti vremenných let, která přestože má spíše podobu křesťanského apokryfu, tak její podání stvoření folklóru odpovídá. Obecně se jedná o stvoření dvěma demiurgy. Jeden z nich má tvůrčí potenciál, ale je pasivní, druhý je aktivní, ale bez tvůrčího potenciálu. Byli představováni většinou v ptačí podobě, a později christianizováni na Boha a Ďábla. Bůh je pasivním stvořitelem, který někdy ani neví, jak svět stvořit. Ďábel se na jeho příkaz potápí na dno světového oceánu a přináší mu odtud hrst písku a zeminy, ze které Bůh stvoří svět. Podle některých názorů je pasivním stvořitelem Svarog a aktivním Veles, případně nejasná božstva Bělboh a Černoboh.

V Povesti vremenných let zní mýtus následovně tak, že podstatou stvoření světa je součinnost Boha a Satana, kteří se na počátku oba vznášeli nad nekonečným praoceánem. Podle jedné z verzí vytvoří Satan zemi ze své vlastní vůle, podle jiné na příkaz Boha. Je toho schopen jako jediný, protože andělé jsou příliš lehcí. Vyzvednutí země z vody se mu podaří až napotřetí, když ji vyzvedává ve jménu Božím. Kromě hrsti písku v rukou pro Boha, jednu také skryje v ústech. Když však začne písek růst, vykašlává ho, a tak vznikají pustiny, hory, skály a bažiny. Bůh tvoří roviny a úrodná pole.

Mýtus o stvoření světa prostřednictvím dvou demiurgů se ke Slovanům dostal ze severní Eurasie, nejspíš prostřednictvím ugrofinských či turkotatarských národů. Podle jiných teorií jde o mýtus dualistický, ovlivněný íránským prostředním. Existují i další mýty o stvoření, jako například slovinský o kosmickém vejci sneseném božským kohoutem, ze kterého se vylilo sedm řek, které zúrodnily zemi. Vznikl nejspíše pod vlivem orfismu. V slovinském, slovenském a podkarpatském prostředí existují také mýty o vzniku světa z ohně.

^{Morana a Vesna v moderním podání}

Antropogonie

Také o stvoření člověka hovoří Povest vremenných let: „Víme, jak byl člověk stvořen. Bůh se myl v lázni a zpotil se, i otřel se věchtem a hodil jej z nebe na zem. Vznikl spor mezi Satanem a Bohem, kdo z nich má z věchtu stvořit člověka. I stvořil Satan člověka, a Bůh vložil do něj duši, aby až člověk umře, tělo šlo do země a duše k Bohu.“ Podle některých mýtů stvořil člověka Bůh, ale Satan ho poplival, čímž vzniklo všechno lidské trápení. Také ve Slovinsku se tradovalo, že člověk vznikl z kapky potu, která spadla z Božího čela na zem. Tím byl člověk odsouzen pracovat. V Rusku byl znám příběh o Rodovi, který stále tvoří nové lidi házením hroud hlíny na zem, tento motiv je analogický mýtu o Deukaliónovi a Pyrze. U západních Slovanů byl zas znám mýtus o prvním člověku králi Muži (Mandžakovi), který je analogický germánskému Mannovi.

Kosmologie

Kosmologie

I nebeská tělesa mají božskou podstatu, Slunce bylo chápáno jako vševidoucí oko, jako okřídlený mladík s křídly nebo v indoevropském duchu jedoucí po obloze v zlatém voze taženém bělouši. Ráno se koupe v moři a při své denní pouti bojovalo s démony mraků a při zatmění bylo ohrožováno drakem či vlkodlakem. Nejčastěji je ztotožňované s bohem Dažbogem. Měsíc je jeho mladším bratrem, v Rusku někdy sestrou, nejspíš pod řeckým vlivem. Hrál důležitou úlohu v magii a léčitelství a věřilo se, že k němu putují duše zemřelých. Obě tato tělesa tradičně sídlí za mořem. Jejich sestrou byla Zora, často milenka jednoho z nich či obou. Ostatní hvězdy byly chápány nejčastěji jako děti Slunce a Měsíce. Věřilo se že každý člověk má svou hvězdu a ta v okamžiku jeho smrti padá.

Podsvětí zvané nav, někdy ležící za mořem, je chápáno jako klidné a vlhké místo. Vládl mu nejspíš Veles. Jakožto ráj bývá někdy označován jako Irij nebo ztotožňován s ostrovem Bujan. V pohádkách se často Onen svět vyskytuje spíš jako říše přízračných bytostí než mrtvých duší. Bývá také nazýváno „Třikrát desáté království“, které leží za hranicemi lidského světa. Cesta hrdiny do něj se většinou neobjede bez průvodce, který může být třeba čarodějnice, kůň či pták, případně bez pomoci kouzelného předmětu. Tento motiv může být ovlivněn sibiřským šamanismem a průvodce pak má funkci psychopompa.

^{Baba Jaga}

Mýtické bytosti

Kromě bohů znali pohanští Slované i celou řadu nižších bytostí, nazývány byly většinou slovem běs či div, které souvisí s indickým déva. Některé z nich též ctili a obětovali jim. Mezi ty patřili například beregině, víly či upíři.

K nejvýznamnějším patří zmiňované víly. V různých podáních existují víly lesní, vzdušné, horské a také víly zlé. Existují další ženské bytosti jim podobné, patří mezi ně především rusalky, divé ženy nebo divoženky doprovázené divými muži. Ženské bytosti byly spojovány také s osudem a časem, patří mezi ně například Rožanice čili sudičky nebo polednice. Známi byli také duchové lesní, zvaní lešijové, a polní, jako je žithola. Voda byla obývána vodníky, oheň duchem jménem ovinnik. Rozsáhlá byla také skupina domácích duchů jako je domovoj. U západních Slovanů byly známy malé bytosti jako jsou ludkové. Mnoho duchů bylo také spojováno s mrtvými nebo jim byly přisuzovány démonické vlastnosti, patří mezi ně například Baba Jaga, Kostěj , vlkodlak, čert nebo upír.

Bohové

Písemné záznamy o slovanské mytologii neuvádí jednotný panteon, dá se mluvit minimálně o dvou okruzích, jednom ruském a druhém polabském. Někteří badatelé zcela odmítají existenci jednotného slovanského panteonu a mytologii, spíše se však předpokládá že jednotná archaická kultura u Slovanů existovala až do počátku 9. století. Slovanské slovo „bůh“ souvisí se sanskrtským bhaga, „rozdělující bohatství“ či „dárce dobra“. Archeologické nálezy dokládají že Slované už v době své expanze ctili bohy v lidské podobě.

U všech Slovanů je předpokládána víra v Peruna, boha hromu a blesku, obecně známý také nejspíš byl chtonický bůh Veles spojovaný se stády, bohatstvím a magií a Mokoš, bohyně vody a země. Ruské prameny pak uvádí nejvyššího boha-stvořitele Svaroga, boha slunce Dažboga a několik dalších božstev s více či méně nejasnou funkcí. V pozici stvořitele podle některých teorií nahrazuje Svaroga Rod.

U polabských Slovanů jsou známa jména především hlavních kmenových božstev, ačkoliv prameny zmiňují i další idoly, ovšem bez udání jména i funkce. Jejich jména spíše než teonyma připomínají přízviska a tituly. A tak je možné, že pod více jmény lze najít jedno božstvo. Mezi nejznámější patří Svantovít ctěný Rány, Svarožic ctěný Ratary, Triglav ctěný Pomořany a Jarovít ctěný ve Wolgastu. Podle Helmondovy zprávy znali také pasivní nebeské božstvo, nejspíš totožné se Svarogem. Odmítnuta byla teorie, že bohové polabských kmenů jsou zbožštěná knížata a vojevůdci.

Uvádí se další slovanská božstva, jejichž existence je však většinou zpochybňována. Jedná se například o postavy uváděné v polských raně novověkých kronikách, které však podle některých názorů skutečně jsou reliktem archaické tradice. Dále se jedná o vymyšlené bohy uváděné v lužickosrbských kronikách jako je Flins a v kronikách českých jako Vesna nebo Devana. Některými badateli byly za božstva považovány svátky či při nich používané figury, jako je Jarilo nebo Kračun. Figury jarních slavností, jako je Jarilo, však skutečně původně byly zpodobněním vegetačního božstva a bývá připouštěna existence bohyň Lady a Morany.

Mnozí badatelé také předpokládají u Slovanů henoteismus zaměřený na Peruna chápaného jako nejvyšší božstvo. To by pak znamenalo že se v kultu přiblížili sousedním ugrofinským a turkotatarským národům. Ve skutečnosti Perunovi zcela určitě konkuroval Veles.

^Prun

Východní Slované

Kníže Vladimír na počátku své vlády systematizoval pohanský kult, zřejmě aby vytvořil životaschopnou alternativu organizovaného křesťanství. Podle Povesti vremenných let přitom nechal vztyčit v tomto pořadí na kopci naproti kyjevskému paláci modly následujících božstev:

• Perun – bůh hromovládce stojící v čele panteonu
• Dažbog – bůh Slunce
• Stribog – bůh nejasného významu
• Mokoš – bohyně země a vody, slovanská forma Velké Matky
• Chors - božstvo nejasného významu, nejspíše titul Dažboga
• Simargl - bůh nejasného významu

Další bohové zmiňovaní v písemných pramenech jsou tito:

• Jarun – ctěný v Suzdalu, snad bůh jara a plodnosti
• Pereplut – božstvo neznámého významu
• Svarog – nebeský bůh stvořitel
• Svarožic – bůh posvátného ohně
• Pochvist - též Pogvizd, Pohvizd, bůh zmiňovaný v Životě sv. Vladimíra, snad bůh větru
• Rod – bůh zrodu či nižší bytost
• Rožanice – trojice bohyň osudu analogická českým Sudičkám
• Trojan – bůh nejasného významu
• Veles – bůh bohatství a podsvětí, společně s Perunem hlavní božstvo
• Volos – bůh skotu, téměř jistě totožný s Velesem
• Zora - Jitřenka

Polabští Slované

• Bělboh – bůh dobra
• Černoboh – bůh zla
• Jarovít – bůh ctěný ve Wolgastu
• nebeský bůh – nejvyšší božstvo, možná polabská obdoba Svaroga
• Pizamar – bůh zmiňovaný v Knýtlingasáze, jehož modla v Jasmundu byla zničená roku 1168, snad Běsomar či Bezmiar.
• Podaga – bůh ctěný v Plunu, snad bůh počasí
• Porenut - bůh ctěný v Korenici na Rujáně
• Porevít - bůh ctěný v Korenici na Rujáně
• Pripegala – bůh související s plodností, nejspíš středověká fikce
• Radegast - bůh kmene Ratarů, možná totožný se Svarožicem
• Rujevít – bůh ctěný v Korenici na Rujáně
• Svantovít – bůh kmene Ránů obývajících Rujánu
• Svarožic – bůh kmene Ratarů, možná totožný s Radegastem
• Tjarnaglof – modla zmiňovaná v Knýtlingasáze, ctěný v Jasmundu, možná Trihlav, Černobog či samostatný bůh Černohlav. Jeho modla měla mít postříbřené vousy a byla zničena 1171. Jelikož doprovázel vojsko do bitvy dá se uvažovat o jeho válečné funkci.
• Trihlav – bůh ctěný ve Štětíně
• Turupid - též Turupit, bůh ctěný v Garsu na Rujáně. Zmiňován v Knýtlingasáze, může být příbuzný estonskému Tarapitovi či Toropcovi
• Živa – bohyně spojovaná s plodností, snad forma Mokoš

Poláci

• Dzidzileyla (Dzidziliya, Zizila) – Venera, bohyně manželství, podle Matěje Stryjkowského plodnosti a rozkoše.
• Dziewanna (Dzevana, Ziewona) – Diana, nevěsta i panna zároveň vládnoucí lesům
• Jesza (Jessa) – Jupiter, nejvyšší bůh od kterého přichází vše příznivé i nepříznivé.
• Lel a Polel – blíženci Kastor a Pollux
• Lada (Leda) – Mars, bůh války, ke kterému se modlilo za vítězství a odvahu a byl uctíván divokými obřady. Matěj z Miechova jí považuje za bohyni, která je matkou Lela a Polela a srovnává ji s Léthé.
• Marzanna – Ceres, bohyně úrody a mateřství, podle Matěje Stryjkowského měla velký chrám v Hnězdně
• Nyja (Nya) – Pluto, bůh podsvětí a ochránce duší co opouští tělo. Podle Matěje Stryjkowského byl žádán o déšť a o zahnání špatného počasí. Podle některých teorií bohyně smrti a zanikání analogická řecké Enyó, jméno pak může být příbuzné se staročeským nav „zasvětí“.
• Pogoda – „počasí“, dárce vhodného povětří, podle Matěje Miechovského ctěn také jako Pochwist či Pogwizd - bůh vichru, podle Stryjkowského bůh jasných a veselých dní
• Žywye – bůh života, podle Stryjkowského šumící vítr

^Radegast

Základní mýtus

Ruští badatelé Ivanov a Toporov přišli s teorií základního mýtu, který se týká boje hromovládce a jeho plazího protivníka. Struktura tohoto mýtu má být následující

1. Hromovládce se nachází na vrcholu osy světa (hory či stromu), případně na nebi se Sluncem a Měsícem a je obrácen do čtyř světových stran
2. U kořenů osy světa leží na černé kožešině kosmický had či drak
3. Had se zmocní dobytka či lidí a schová je ve skále. Hromovládce rozbije skálu a osvobodí je.
4. Had se snaží skrýt pod dobytkem, lidmi, stromem či kamenem
5. Hromovládce přijíždí na voze či na koni se zbraní v ruce a rozbíjí kámen či strom
6. Po porážce hada se objeví déšť, který byl schován v podzemních vodách.

Tento příběh má být součástí mýtu o stvoření a objevuje se v christianizované podobě kosmogonických mýtech ukrajinského a polského folklóru. V těchto příbězích je Satan spoután řetězy a na konci zimy se z nich téměř dostane, ale první jarní blesk ho opět spoutá. Uvěznění také zajišťují jarní obřady nebo úder kováře do kovadliny. V některých podáních je naznačen i motiv eschatologické bitvy, známý i z jiných indoevropských mytologií. Ačkoliv jsou tyto lidové mýty bezesporu ovlivněny biblickými vzory, tak jejich jádro zůstává pohanské. Jednou z forem tohoto mýtu může být také pohádka O boji na kalinovém mostě, kde hlavnímu hrdinovi v jeho boji pomáhají kováři, kteří mu zajistí jeho zbraň

Motiv souboje mezi horním nebeským světem a dolním hadím je běžný v Eurasii, Africe i severní Americe. V některých indoevropských mytologiích je tento příběh završením stvoření, jiné ho s kosmogonií nespojují. U Slovanů je vázán především s plodností a úrodou, což je sbližuje s africkým prostředním.

Podle teorie Ivanova a Toporova u Slovanů v tomto souboji proti sobě stáli Perun a Veles. Velese považují za chtonické božstvo v podobě démonického hada a poukázali také na etymologickou souvislost jeho jména s indickým protivníkem hromovládce, Vrtrou. Mýtus poté doplnili o následující syžet

1. Svatba Peruna s Mokoš
2. Souboj Peruna s Velesem
3. Nevěra Mokoš s Velesem a její vyhnání
4. Potrestání dětí Peruna bleskem
5. Jediný přeživší syn je tím pravým a získává vládu nad částí roku

Ačkoliv byla tato teorie opakována v mnoha publikacích o slovanské mytologii neexistují pro ni žádné relevantní důkazy. Spory mezi hromovládcem a magickým božstvem nemají v indoevropském náboženství kosmický charakter a neexistují žádné zmínky svědčící o Velesově hadí přirozenosti. Odpovídajícím protivníkem může spíše být mýtický had Zmej.

Teorii o tom že protivníkem Peruna mohl být Veles, případně jemu podobné hadí stvoření, uvádí také Martin Golema. Interpretuje vítězství hromovládce jako počátek vegetačního cyklu, na jehož začátku je dočasně utlumen kult protivníka, který nabývá sil opět po skončení vegetace. Podle Tatiany Podolinské je soupeření mezi Perunem a Velesem založené na prolínání solárního kalendáře ohraničeného slunovraty a kalendáře pasteveckého. Podle Michala Téry však tento souboj proběhl na počátku stvoření a sezónně byl pouze připomínán a jako kosmogonický mýtus byl později vytěsněn eurasijskou verzí o stvoření dvěma demiurgy.

^Mokoš

^{Více info ZDE}