Paranormal

Dvě století nacházejí lidé v rašeliništích severního Německa, Dánska, Anglie a Irska mumie lidí z doby železné. Zdá se, že obyvatelé severozápadní Evropy měli před dvěma tisíci let podivný zvyk zabíjet vybrané muže, ženy i děti a házet jejich těla do bažin, kde je kyselé prostředí perfektně zachovalo.

V roce 1835 objevili dánští kopáči rašeliny tělo ženy. Její mokrý hrob byl už tehdy znám jako Gunhildina bažina - podle legendární vikingské královny Gunhildy z osmého století. Pověst říká, že Gunhilda byla cestou do Dánska, kde se měla provdat za krále Harolda Bluetoothe, i s doprovodem ze zálohy přepadena a utopena v bažině. Historikové dospěli k závěru, že nalezené tělo patří královně Gunhildě. Na panujícího dánského krále Frederika VI. pověst zapůsobila natolik, že tělo dal s poctami pohřbít v kostele u Vejle, nedaleko středověkého sídla dánských králů. Téměř o sto let později vědci zjistili, že tělo nalezené roku 1835 patřilo ženě podstatně starší, než měla být královská snoubenka. A navíc bylo zřejmě plebejského původu.

Další mumie

Za druhé světové války v době nedostatku uhlí a dalších energetických zdrojů se začala intenzivně využívat rašelina. Lidé v severozápadní Evropě se doslova vrhli na rašeliniště. Těžba přinášela podivné nálezy. Objevovala se těla prokazatelně zavražděných lidí, která byla perfektně zachována, jako by oběti zemřely nedávno, i když v bažinách ležela přes dva tisíce let. Tělo královny Gunhildy už nebylo izolovaným senzačním objevem. Z dosud nezjištěných důvodů měly germánské kmeny v době železné (před dvěma tisíci pěti sty až dvěma tisíci lety) ve zvyku některé své členy zabíjet a házet je do bažin.

Ještě před padesáti lety toho archeologové o době železné v severozápadní Evropě příliš mnoho nevěděli. Ani z nalezených těl nebyli schopni mnoho vyzkoumat. Moderní technika datování, uchovávání nálezů a nejmodernější analýzy nebyly známé. Našlo se přes tisíc těl a jejich částí. Většina z nich nebyla po nálezu patřičně ošetřena ani prozkoumána. Dnes jsou z nich "papírové mumie". Existují pouze na papíře, v historických záznamech a novinových zprávách.

Nový pohled na mumie z bažin

V uplynulých deseti letech se situace změnila. Nově nalezená těla z rašelinišť vědci zkoumají, jako by to byly současné oběti vražd. Využívají k tomu nejnovějších kriminalistických metod. Podařilo se získat množství informací, nicméně není jasná odpověď na otázku, kdo byly zabité oběti a proč byly zavražděny. Když v roce 1950 dánští dělníci objevili v rašeliništi malou mužskou postavu zkroucenou na boku a s čapkou na hlavě, okamžitě uvědomili policii. Domnívali se, že nalezli tělo školáka z Kodaně, který rok předtím zmizel během školního výletu. Ve skutečnosti našli mumii muže dnes známého jako Tollundský muž, kterého nikdo nepostrádal už mnoho století. O dva roky později narazili dělníci dobývající rašelinu na mumii dalšího těla, které bylo pojmenováno Grauballský muž. Leželo, jako by odpočívalo na pohovce, s hlavou opřenou dozadu a hrdlem proříznutým od ucha k uchu. Místní obyvatelé se domnívali, že jde o muže zvaného Rudý Kristián, který se ztratil před padesáti lety cestou z velké pitky v místní hospodě. Mýlili se o dvě tisíciletí.

Dokonalá mumifikace

Vynikající mumifikace těl je způsobena zvláštními chemickými pochody v bažinách. V kyselé a vodou prosycené půdě přežívají bakterie jen velmi obtížně. Nemohou rozkládat ani mechy a rostliny, které na rašeliništích žijí, takže když odumřou, skládají se do vrstev nad sebou. Jestliže tyto vrstvy narostou do velké výšky, mechy nedosáhnou pro spodní vodu. Ovšem stačí jim dešťové srážky, které bažiny do sebe vsáknou jako velká houba. Těla pohřbená v takovém prostředí si uchovávají vlhkost po celá staletí a zároveň jsou chráněna před rozpadem, protože bakteriím se v prostředí bažin nedaří. Tanin, který mechy produkují, mění lidskou pokožku v odolnou tvrdou kůži.

Není divu, že jen málo lidí, kteří těla objevili, si uvědomilo jejich historický význam. Muzea se o nálezech dozvídala pouze náhodně. Mumie Tollundského muže se zachovala jen díky tomu, že jeden z policejních úředníků přivolaných k objevu byl členem rady místního muzea. I když se nalezená těla dostala do muzeí, často se s nimi zacházelo zcela neprofesiálně a byla zničena.

Pro archeology byly v té době daleko zajímavější nálezy šperků, zbraní a jiných artefaktů. Mrtvá těla jim mnoho informací neposkytovala. Teprve po druhé světové válce se nalezeným mumiím z bažin dostávalo lepší péče a větší pozornosti.

Jsou mumie těla zločinců nebo obětí?

Archeologické nálezy malých zemědělských usedlostí z doby železné naznačují, že příslušníci germánských kmenů žili v místnostech společně s dobytkem a na polích pěstovali především len a ječmen. Jediným nalezeným pozůstatkem lidí byl popel v urnách nebo na pohřebních místech. Germáni žijící v době železné své mrtvé spalovali. Písemnou zmínku o těchto lidech nacházíme ve spise Germania, jehož autorem je římský historik Tacitus. Římská říše sahala tehdy do vzdálenosti několika set kilometrů jižně od dánských hranic. Tacitus přisuzuje Germánům velice brutální zvyky. Těla zavražděných obětí nalezená v močálech Tacitovy údaje potvrzují. Většina lidí z rašelinišť nezemřela přirozenou smrtí. Byli pověšeni (mumie mají často na krku zbytek provazu) nebo zemřeli úderem do hlavy či bodnou ranou. Například Grauballský muž přišel o život obzvláště krutým způsobem. Měl zlomené kosti, proříznuté hrdlo a proraženou lebku. Některé ženy měly zase jednu stranu hlavy oholenou - znamení hanby, jímž se ve středověku trestala nevěra.

Někteří archeologové předpokládají, že jde o mrtvoly zločinců, na nichž byl vykonán trest. Dokládají to citáty z Tacita, který uvádí, že zbabělci, muži neschopní boje či lidé, kteří se dopustili vážného provinění, jsou u Germánů házeni do bažin. Záhadou zůstává, proč se s některými oběťmi zacházelo lépe. Byly pohřbeny a někdo jim zatlačil oči, jako třeba u Tollundského muže. Existují domněnky, že v jistých případech nešlo o tresty, ale oběti bohu bažin. Podle názoru jednoho dánského archeologa byla většina těl nalezených v bažinách obětována bohyni země Nerthus. Tato teorie rovněž vychází z Tacitova díla. V Germanii popisuje rituál, při němž otroci táhli poli vůz s podobou bohyně Nerthus. Po skončení rituálu pak vůz, tahouni i bohyně sama skončili v očistných vodách jezera.

Nová vlna zájmu o mumie z bažin

Zájem o mumie lidí z bažin, rozpoutaný nálezy během druhé světové války a krátce po ní, rychle opadl. V rašeliništích se přestávalo těžit a nová těla se neobjevovala. V Anglii a Irsku dobývaly rašelinu stroje, které by nález těla vůbec nezaznamenaly. Nicméně v roce 1984 v Lindow Moss nedaleko Manchesteru dělníci náhodou objevili na přepravníku lidskou nohu. Nález ohlásili a přivolaní vědci našli zbytek těla. Šlo o podobnou mumii jako v dánských močálech. Muže z Lindow zkoumalo padesát specialistů. Určili, z jaké doby tělo pochází, zrentgenovali je, prozkoumali obsah střev a určili krevní skupinu. Prohlédli zuby a dokázali zrekonstruovat tvář. Došli k závěru, že muž z Lindow byl v době smrti (před dvěma tisíci lety) asi dvacetiletý. Trpěl mírnou artritidou, chrup měl ve výborném stavu a jako většina moderní evropské populace měl krevní skupinu nula. V jeho vnitřnostech se našlo množství vajíček parazitických červů. Než zemřel, jedl jako poslední jídlo nekvašený chléb. Uškrcen byl strunou ze šlachy, několikrát pak byl udeřen do hlavy a jedno žebro měl zlomené úderem vedeným zezadu.

Starší mumie

Bohatství informací, které přinesl tento nález, inspirovalo vědce, aby se znovu podívali na mumie objevené dříve. Holandští a dánští experti začali pátrat po starých nálezech. Mumie, které objevili v nejrůznějších muzeích, podrobili podobným procedurám jako muže z Lindow. Před šedesáti až sedmdesáti lety, v době nejčastějších nálezů, bylo možno určit dobu, ze které těla pocházejí jen podle ostatních nálezů, zejména keramiky. Docházelo tak k omylům v rozmezí mnoha set let. Nová technika může určit uhlíkovou metodou dobu smrti zcela přesně jen z jediného vlasu. Christian Fischer, ředitel dánského muzea Silkeborg, tak opravil údaje u tří mumií z dánských bažin: Tollundského muže, Grauballského muže a ženy z Ellingu. Všechny nálezy byly blízko sebe. Žena z Ellingu byla nalezena v roce 1938 a poté byla uložena ve skladišti Národního muzea v Kodani. O dvanáct let později na stejném místě v rašeliništi našli Tollundského muže. Ze stejné oblasti pochází i grauballský nález.

Mumie odhalují svá tajemství

Když byl Grauballský muž zkoumán poprvé v roce 1952, odhadli archeologové stáří mumie na tisíc pět set let. Podle nových výzkumů zemřel přibližně před 2100 lety, zhruba ve stejné době jako žena z Ellingu. Uhlíkové zkoušky ukazují, že oba zemřeli v rozpětí čtyřiceti let. Oba v době, kdy množství oxidu uhličitého v ovzduší rapidně kolísalo. Nelze vyloučit, že jejich smrt byla obětí na usmíření bohů.

Podle názoru ředitele dánského muzea Fischera a nizozemského vědce Van der Sandena šlo spíše o oběti bohům než o zločince. Pro lidi doby železné byly bažiny posvátným místem, branou do věčného světa, kudy proudily nejcennější dary bohům. I v jiných částech Evropy se v rašeliništích běžně nacházely votivní předměty ze zlata a stříbra, šperky i zbraně. Záhadou zůstávají těžce zohavené mrtvoly, například pozůstatky ženy z Huldremose, které usekli paži evidentně ještě před smrtí. I v tomto případě se oba vědci kloní k názoru, že šlo možná o trest, ale zároveň i o oběť. Předpokládají, že lidé neschopní opatřit si potravu, nemocní či zločinci byli obětováni a pochováni v bažinách. Většina nalezených obětí měla skutečně špatné zdraví. Téměř všichni měli vnitřnosti zaplavené parazitickými červy, starší zlomeniny, deformace či jiné nemoci. Běžná byla osteoporóza, artritida, skolióza, revmatismus a nenormálně malý vzrůst, způsobený podvýživou. Nálezy ukazují, že oběti jedly téměř výlučně vegetariánskou stravu - obilky, semena a části rostlin zpracované s vodou v řídkou kaši. Pouze výjimečně se našly v jejich útrobách zbytky ovoce či masité stravy.

Vnitřnosti Grauballského muže odhalily nejen, že byl podříznut a zraněn, ale i to, že požil zrna paličkovice nachové neboli námelu. Oběť potom trpí křečemi a halucinacemi a celé tělo má jako v ohni. Předpokládá se, že to byla součást rituálu.

Tajemní lidé z bažin část své záhadnosti ztratili. Víme, kdy žili, jak bydleli, jaké rostliny pěstavali a co jedli. Víme dokonce, jak se oblékali a česali. Tušíme, jak uctívali bohy. U několika lidí z bažin se podařilo rekonstruovat jejich podobu pomocí skenerové metody a vosku. Nejsou to tváře divochů, jsou nám hodně podobní.

Tollundsý muž

 

Mumie tohoto přibližně třicetiletého muže byla náhodou objevena v roce 1950 v Dánské bažině u města Silkeborg při bagrování. Muž, který bagroval, tehdy uviděl ze země vyčnívat lidskou ruku. Zděsil se a zavolal policii. Myslel si totiž, že jde o mrtvolu v té době pohřešované ženy. Přivolaný lékař však dospěl k závěru, že toto tělo bylo pohřbeno někdy v dávnověku. Přesněji řečeno v době bronzové.

 

 

Tělo tollundského muže bylo velice jemně uloženo do bažiny. Kolem krku měl však provaz. Vědci zjistili, že tento třicátník, pravděpodobně jeden z nejváženějších příslušníků rodu, byl oběšen jako oběť bohům úrody a hojnosti v době, kdy přicházela zima. Pravděpodobně se svému osudu nijak nebránil, jakoby s ním byl smířen, ba dokonce jakoby to pro něj byla pocta (stát se obětí bohům tehdy znamenalo putovat přímo do nebe). Jen s koženým opaskem kolem boků a čepcem na hlavě pak byl uložen do rašeliny, která jeho tělo perfektně uchovala více než 2000 let. Podle vědců zemřel 220 let před naším letopočtem. Nejlépe se dochovala hlava. Hluboké vrásky na čele, rezavo-hnědé vlasy a dokonce jsou na jeho tváři patrné rašící rezavé vousy, které však mohly vyrašit až po smrti. Tělo se bohužel vlivem vykopání z bažiny rozpadlo, ale byl podle něj vytvořen odlitek, jenž je teď spolu s původní hlavou vystaven v dánském muzeu v Silkeborgu. (H.B.)

 

 

 

zdroj

V květnu 1952 si dělníci pracující na rašeliništi poblíž Windeby povšimli na svém pásovém dopravníku částí lidské ruky. Zjistilo se, že patří zachovalému tělu, pohřbenému v močálu v místě, kde se těžila rašelina.

Byla přivolána policie, brzy však vyšlo najevo, že se nejedná o oběť nedávné vraždy, ale o tělo značného stáří. Policii vystřídali archeologové, kteří prozkoumalinaleziště rašeliny poněkud podrobněji.

Archeologický výzkum odhalil, že v tomto místě bylo pohřbeno ne jedno, ale hned dvě těla z prehistorického období, ležicí asi 5 metrů od sebe. Jedno patřilo staršímu muži, druhé mladé dívce.

Z muže zůstala jenom slisovaná kůže, dívka ležela na zádech s nataženou jednou rukou.

Dívka byla nahá, měla na sobě pouze kožený límec a pruh látky přes oči. Dělníci a archeologové našli Muže z Windeby a Dívku z Windeby, dvě z mnoha "těl z močálů", jež se nacházejí v celé severní Evropě.

 

Dívka z Windeby byla pravděpodobně jedna z pradávných rituálních obětí. Po oholení levé půlky hlavy byla zavedena se zavázanýma očima do močálu a utopena, pravděpodobně ve velmi mělké vodě. Na její tělo byl ponořen velký kámen a několik větví, aby se nemohla vynořit.

 

 

zdroj

 

 

 

Muž jménem Ötzi

Známý nález "Ötziho - Ledového muže" z roku 1991, který byl popsán několika autory (nejvíce se tomuto tématu věnoval Spindler), byl nejprve ohledáván a zkoumán soudním lékařem. Mrtvolu muže objevili manželé Simonovi 19. 9. 1991; při vysokohorské túře západně od vrcholu Similian ve výšce 3606 m na hlavním alpském hřebenu (Ötzalten Alpen), kudy vede italsko-rakouská hranice, narazili na horní polovinu těla. Vyčnívala z ledového povrchu skalní prolákliny. Zpočátku se domnívali, že jde o zmrzlého horolezce nebo výletníka. Ohlásili to v blízké chatě a na místo se vypravili rakouští záchranáři. Byl to pro ně běžný případ, toho roku již sedmý. Po hodině práce, kdy poněkud narušili levý bok těla, museli pro špatné počasí odejít. S sebou odnesli kovovou sekyrku s topůrkem. Podle ní se domnívali, že může jít o zmrzlého před 50 lety. Třetí den sněžilo, objevili se další turisté a první novináři. Zjistili tetování na zádech, tělo totiž leželo na prsou. Čtvrtý den vyšly první zprávy o "starém válečníkovi se svázanýma nohama" a první fotografie. Teprve 23. 9. odpoledne se dostává sekera a tělo k odborníkům soudního lékařství na univerzitě v Innsbrucku. Dalším výzkumem se zabýval hlavně profesor Konrad Spindler, který je kromě soudního lékařství i graduovaným odborníkem v archeologii. Při objevu mumie se při vyprošťovacích pracích angažoval též horolezec R. Messner a jeho spolupracovníci.

Zhruba 36-40 let starý muž, který byl v ledu asi 5300 let, byl vysoký asi 160 cm. Oči měl šedomodré, vlasy tmavé, slabě vlnité. Zajímavá jsou tetování na zádech a kolenou mrtvého, a to ve tvaru kříže. Studiem se prokázalo, že tetováž byla provedena vpichy, barvou z rozdrceného dřevěného uhlí. Tyto znaky vedly též německé bulvární noviny Bild-Zeitung k označení pankáč z doby bronzové. Věda zná podobná tetování u přírodních národů z archeologických nálezů, jako jsou zbytky kůže ze skythských hrobů, které jsou ale o jedno tisíciletí mladší. Důvody tohoto tetování se dají těžko vysvětlit; může být motivováno kulturně religiózně, může označovat společenské zařazení mrtvého nebo sloužit jako šperk. Materiální relikty umožňují pouze rekonstrukci tehdejších poměrů, a proto dalekosáhlé vývody mohou mít pouze spekulativní charakter.

Ale otázkou zůstava co dělal v horách?

Muž zahynul ve stáří 35 - 40 let. Pokládá se za jisté, že muž žijící v této oblasti byl natolik zkušený, že by bez vážného důvodu nechodil do oblasti nad 3000 m výšky.

Tyto důvody souvisely s osobností tohoto muže. Mnoho tetování činilo jeho tělo charakteristické. Podle názoru etnologů patřil muž do úzce vymezené skupiny osobností - výjimečných osob, jako byli kouzelníci, šamani, vládci, posvátné, nedotknutelné osoby. Je také možné, že muž byl trestanec a prchal před zákonem, snažil se rychle zachránit útěkem do hor. Jedním z argumentů pro toto tvrzení je neúplná výbava, kterou mohl například narychlo obdržet od svých příbuzných. V jeho výbavě byly nalezeny neúplně zhotovené šípy. Některé z nich postrádají hroty, jiné opeření. Nejpravděpodobnějším důvodem jeho výpravy do jiného údolí a pravděpodobně k jinému kmenu je získat za enormně vzácnou bronzovou sekeru (jako dar) vstup do jiné komunity, ale v roce 2003 se dostala na veřejnost tato zpráva. Pravěký horal byl zákeřně střelen do zad. Při dalším výzkumu těla si vědci všimli poranění na ruce, ve které Ötzi svíral dýku s pazourkovým ostřím. Policejní patologové ohodnotili poranění jako vážná. Jedna z ran ochromila Ötzimu dva prsty pravé ruky. Ötzi se tedy krátce před smrtí s někým porval o holý život. Australští vědci podrobili analýzám DNA krevní skvrny z Ötziho dýky, šípů i z oděvu. Kromě jeho vlastní krve našli stopy po krvi dalších čtyř lidí. Jednoho bodl horal kamennou dýkou, další dva zasáhl šípem. Vzhledem k tomu, že šípy vytáhl z těla oběti, je jasné, že přinejmenším dva ze svých nepřátel poslal na onen svět. Zlomený dřík šípu s hrotem potřísněným lidskou krví svědčí o tom, že po někom nebo po něčem vystřelil ještě jednou, ale minul a šíp byl nárazem na překážku zničen. Ötzi tedy nebyl bezbrannou obětí. I na jeho rukou ulpěla lidská krev. Pokud by se "kauza Ötzi" dostala po tisíciletích před soud, měl by pravěký člověk co dělat, aby prokázal, že jednal v "přiměřené sebeobraně". Zajímavá je krevní stopa čtvrtého člověka. Jeho krev potřísnila Ötziho poraněného krvácejícího druha? O tom, že nebyl na horském hřebeni sám, svědčí i hrot šípu v jeho lopatce. Dřík z rány zřejmě kdosi vytrhl. Podle soudních lékařů si to nemohl Ötzi udělat sám. Na šíp zabodnutý v zádech by nedosáhl. Pokusil se vytrhnout šíp z bezvládného těla Ötziho vrah? Ten by určitě sebral věci z Ötziho výbavy: především v té době asi vysoce ceněnou měděnou sekeru, jež ležela jen kousek od mrtvého těla. A tak se před námi otevírá představa, že Ötzi putoval nebo prchal přes hory se společníkem a přitom zarputile bojoval s tlupou pronásledovatelů.

Zvláštní model událostí předpokládá rituální pohřeb.

Z výsledků zkoumání mumie se nabízejí dvě zásadní otázky, a to jaké bylo počasí, že mohla mrtvola vyschnout a zároveň byla hlodavci málo poškozena, jak mohla mrtvola zůstat 5300 let v ledu nepoškozena, nebyla transportována typickým pohybem ledovce v posledním tisíciletí a nebyla deformována silami mezi ledem a podložím.

K první otázce je třeba říci, že nález není typickou ledovcovou mrtvolou, ale vzduchem vysušenou mumií. Tělo, které je ihned po smrti zaváto sněhem, udržuje své proporce bez vysychání. Muž z Hauslabjochu byl nejprve vysušen a teprve poté přikryt sněhem. Klimatické podmínky před 5300 lety byly pravděpodobně stejné jako dnes. Podle zkušeností soudní medicíny trvá v létě pouze několik týdnů, než je mrtvola vysušena. Při nižších teplotách, které se vyskytují ve výšce 3200 m, tento proces trvá déle, ale je jistý, když je mrtvola v zimních měsících exponována na vzduchu a slunci. Zároveň s tím je tělo přístupné ohlodávání zvěří a exponováno hmyzu a může tím být zničeno. Nalezená mumie vykazuje v tomto smyslu znaky poškození

K druhému problému je třeba říci, že muž z ledovce nevykazuje žádné stopy mechanického násilí, ačkoliv byl okolo 5300 let uzavřen v ledu. Zatímco ledovec svým typickým pohybem posouvá kameny za rok do vzdálenosti několika metrů a způsobuje erozi podloží, zůstala mrtvola v nezměněné poloze na místě.

zdroj

Královna Gunhilda (?)

Dvě století nacházejí lidé v rašeliništích severního Německa, Dánska, Anglie a Irska mumie lidí z doby železné. Zdá se, že obyvatelé severozápadní Evropy měli před dvěma tisíci let podivný zvyk zabíjet vybrané muže, ženy i děti a házet jejich těla do bažin, kde je kyselé prostředí perfektně zachovalo.

Malá a křehká a má dítě mumie, ale může si ji představit úzký obličej a za krásu, shromažďují jejich názory mohou být k hrdosti. Se musela cítit hrdí, protože Juanita byl vybrán jeden. Jen ty nejlepší a nejčistší děti žily ve svatých chrámech Inků hlavního města Cusco, snad někdy bude ten, který měl přinést svým lidem štěstí a lepší časy.

Když kněz zvolený Juanita, jí bylo 13 nebo 14 let. Muselo to být kolem 1465. Trvalo dlouho pouť, Cusco (3430 m), jeho začátku přejít vzdálenost Ampato sopky (6310 m), náročný trek přes Andy nejen pro mladou dívku, o samotě v vzdušnou čarou více než 200 kilometrů. Mnoho set let později najdete stopy po omamných nápojů v těle je Juanita. Šli s ničím, ale sandály na nohou. Dokonce i zima, hlad a vyčerpání musel oslabila mladá dívka obrovský. Ale ona si byla jistá, že je jejich utrpení a smrt pro lidi velký význam, a že by se nadále žít s bohy. Ona nakonec zemřel na ránu do hlavy, po kterém žila dalších pět nebo deset minut. Krev ze zranění, je stále vidět na jejich oblečení. To vlevo bohaté pohřební výbavy pro boha hor vedle ní - hliněné nádoby s kukuřicí pivo chicha, jemné tkaniny, čísla od Slunce je zlato, stříbro a měď  - Měsíc na Zemi.