Paranormal

Mitchell Hedges uvádí, že lebku našel ve třicátých letech někde ve Střední Americe. Jeho adoptivní dcera Anna však tvrdí, že ji našla ona pod rozbořeným oltářem pyramidy na mayské straně Lubaantúnu v britském Hondurasu. Ani jedna z těchto verzí však není pravdivá. Ve skutečnosti se zjistilo, že všechny lebky jsou výtvorem moderní doby. Přes to jsou až mýticky uctívány.

Dvakrát jsem se mohl s těmito křišťálovými lebkami seznámit. Odebral jsem silikonové otisky. Leštěné části jsem zkoumal vysoce výkonným elektronovým mikroskopem. Nashromáždil jsem mnoho informací z různých dokumentů. Vystřihoval jsem o Mitchellu Hedgesovi novinové články. Studoval jeho knihy „Svět zázraků a strachu“ (1931), „Nebezpeční spojenci“ (1954) a také několik dopisů a dokumentů, které poslala Anna Hedgerová Fredericku Dockstaderovi řediteli muzea amerických indiánů z New Yorku.

Mikroskop odhalil, že nejde o  o dílo Mayů, ale že byla vytvořena vysoce rychlostní, moderní brusičkou diamatů. Poprvé se objevila v Londýně roku 1933. O deset let později byla odkoupena Mitchellem Hedgesem. Ten prohlásil, že spadá do období před Columbem. Nyní se do tvoření legendy zapojuje také Anna. Rozkryjme fascinujícího příběh o vytváření mýtu, který měl podpořit vzkvétající turistický byznys .

Pod mikroskopem

V návaznosti na úvodní studii, která zahrnovala zkoumání lebky vysoce výkonným mikroskopem, podrobení ultrafialovým zářením či počítačovou tomografii (CT), se mi podařilo zjistit, co se jen dalo. Vytvořil jsem také dva silikonové odlitky, abych lebku nepoškodil, a také  pro případnou SEM analýzu.

Přírůstek k historii: Možná že i vy jste již v novinách četli o úžasné křišťálové lebce, která se dříve nacházela ve sbírce Sydney Burney. Mělo jít o unikát vyřezaný z  jediného kusu krystalu, v životní velikosti. Vědci bylo její stáří odhadnuto na 1800 př. n. l.

Pohádková historie: Mitchell Hedges prohlašuje, že to byl on, kdo ji objevil. Byl vedoucím britské expedice, která zkoumala mayskou kulturu Střední Ameriky ve třicátých letech 19. století. Tvrdí, že byla ukryta hlavním knězem v hlubinách chrámu a zasvěcena kultu smrti.

Holá fakta: Tyto příběhy o hledání křišťálové lebky, ať už pod nebo uvnitř oltáře v Lubaantunu či nějaké díře uvnitř pyramidy, byly všechny výtvorem Anniny fantazie. Tvořila je kolem roku 1964 a staly se součástí propagandy, která měla pomoci Franku Dorlandovi.

Závěr

Díky technologii SEM není pochyb, že křišťálová lebka Mitchella Hedgese byla vytvořena a vyleštěna moderními technologiemi, pravděpodobně vysoce rychlostní kotoučovou diamantovou pilou malých rozměrů. Tato technologie určitě není předkolumbijská. Soudím, že jde o vynález dvacátého století. Mitchell Hedges, stejně jako britské museum, tvrdí, že jde o kopii lebky vytvořené mnohem dříve. Nedávno publikovaný článek britského muzea naznačuje, že jde o kopii, jež byla vytvořena deset let po té, co byla poprvé nabídnuta v aukci v roce 1881. Jsou důvody se domnívat, že i lebka, kterou našel Mitchell Hedges v roce 1933, byla také během krátké doby okopírována.

Frederick A. Mitchell Hedges se spojil kolem roku1950 s obchodníkem s umění z Kalifornie Frankem Dorlandem. Společně se snažili o prodej ikony s názvem Černá panna z Kazanu, která byla později prohlášena za falzifikát. Anna s Dorlandem  spolupracuje i po otcově smrti roku 1959.  Přijímá Frankův návrh, aby se prezentovala jako nálezce lebky a přijímala ovace (11/25/1963). Počet spekulativních publikací prudce vzrůstal. Jedna z roku 1970 říká, že lebka patřila řádu templářských rytířů a byla Mitchellem Hedgesem přemístěna na Honduras. Další, s názvem „Ambrose Bierce křišťálová lebka F. A. Mitchella-Hedgese“ z roku 1970 dokonce prohlašuje, že Mitchell Hedges lebku ukradl přímo novináři Biercovi. Ten o ní svedl boj u ústí řeky Pancho Villa v roce 1913 a posléze zmizel někde v Mexiku. Později si Dorland najal spisovatele Richarda Garvina, který dramaticky popsal tento skvost nalezený samotnou Annou a to v mayské pyramidě v Lubanntunu. Domnívám se, že sama tuto teorii obhajovala na výstavě amerických indiánů.

Korespondence mezi Frederickem Dockstaderem, ředitelem muzea amerických indiánů, a Annou Mitchell-Hedgesovou jasně ukazuje, jak se ve skutečnosti uzákoňuje pravost a vlastnictví nalezených předmětů. Především prosbami a podlézáním. Zdá se, že v těchto dopisech se každý snaží lichotit tomu druhému, aby zvýšil a zkrášlil svůj podíl na křišťálové lebce. V důsledku to zvýšilo návštěvnost muzea a poptávku po samotném nálezu.
Ředitel muzea nedbal na varování svých kolegů a prezentoval lebku v New Yorku. Tato výstava přidala lebce na pravosti a popularitě jako nikdy dříve. Po ukončení výstavy publikuje v roce 1973 Garvin knihu „Osud vlastníka lebky“. Je inspirována Anniným vlastnictvím lebky a mocnými silami, které od ní získává. Stejně tak jako u jejího otce smyšlená pověst rostla, rostla a rostla.

V knize „Moji přátelé v nebezpečí“, Frederick Mitchell-Hedges varuje, že „lebka je ztělesněním všeho zla. Ty co se tomu jen cynicky smáli, zemřeli nebo byli postiženi nějakou vážnou nemocí“. (1954: p. 240). Je jasné, že nemůžeme věřit všemu, co čteme. Nakonec musíme sebrat odvahu a jít s pravdou ven. Lebka Mitchella Hedgese není ani starověká, ani stará. Jde pravděpodobně o dílo z 20. století vytvořené v Evropě. Ani nebyla leštěna po pět generací, aby vypadala prastaře. Není mocná, ani strašidelná, a neexistuje ani žádný důvod, proč by měla být.

^zdroj