Paranormal

Neuznává racionální argumenty a často straší zbytečně. Ve chvíli, kdy potřebujeme chladnou hlavu, probouzí v nás bojovníka. Stojíte tváří v tvář velkému problému  a potřebujete se soustředit. Srdce však tluče jako o závod, tep pulzuje ve spáncích, dech je zrychlený....Máte strach. Vaše tělo se připravuje k boji nebo k útěku. Takhle to funguje odjakživa u každého jedince v jakékoli době

i kultuře. Výchova, vliv společnosti a popřípadě i vědomý trénink ovlivní prožívání starchu pouze vnější způsob vyrovnání se situatuací, nikoli emoci samotnou. Podvědomí funguje pořád stejně

a nebere ohled na naši vůli. Můžeme to posoudit z vlastní zkušenosti. Málokdy se stane, že problém řešíme fyzickým bojem nebo útěkem, a tak jsou nám reakce našeho těla na strach – tzv. neurovegetativní dopady- spíše na škodu a překáží nám v úspěšném řešení problému. Ve chvíli, kdy bychom potřebovali hlavně fungující mozek a klidnou mysl, se v nás probouzí bojovník. Podvědomí nebere ani příliš ohledu na důstojnost – vytyčený úkol či nastalou situaci klidně označí za příliš složitou, skutečnou či domělou autoritu ( např. nadřízeného, zkoušejícího, policistu, lékaře) označí za nepřítele a vybaví nás k fyzickému boji s ním, místo aby nás povzbudilo v inteligenci, argumentech či trpělivosti. Podvědomí nám zkrátka hází klacky pod nohy a radí nám: „Prašť ho a uteč!”

Strach je k tomu, abychom se vyhnuli nastávajícím problémům nebo zlu. Když to není možné, může se proměnit na agresi. Strach je předmětově orientovaný – víme čeho se bojíme. Pokud to nevíme, nejedná se o strach, nýbrž úzkost. Úzkost popsal na konci 19.století Sigmund Freud jako stav, kdy má jedinec strach a neví z čeho, má pocit, že by s tím měl něco udělat, ale neví co.

Epocha strachu

Pocit strachu známe dobře. Dokonce tak dobře, že až do 20.století nikdo necítil potřebu strachem se příliš zabývat. O strachu se samozřejmě běžně mluvilo, zmiňují  jej různí myslitelé, romanopisci, básníci i vládci, ale vždy s tím, že posluchač přesně ví, o čem je řeč. Avšak spolu s nástupem racionálního myšlení zůstal starch jedním „démonem”, kterého se nepodařilo odvrhnout. Dokonce to funguje opačně – čím racionálněji myslíme, tím je strach samostatnější a nepochopitelnější. Proto také věřící člověk zvládá často trach a úkost lépe. Strach totiž nenabízí žádné východisko, zatímco Bůh věčný život kdyby došlo k nejhoršímu, andělé pomoc a démoni slast z neřesti.

Když se k obratu myšlení připojily války a hrůzy 20.století, psychologové se najednou začali strachem zabývat, protože strach a úzkost se staly všeobecně  přítommnými, ovlivňovaly politická rozhodnutí i svobodné volby, ekonomické vzestupy a krachy na burze i náboženské nepokoje. Političtí představitelé se přizpůsobili. Straší a toho se využije.

V období prosperity a míru jsme strašeni terorismem, ekologickými katastrofami, přistěhovalectvím nebo chudobou. Strach je ohromným nástrojem moci. Protože naše podvědomí funguje pořád stejně, a tak hledají lidé z takového stavu pseudonáboženské východisko. Vytvářejí si životná styl, který směšuje mnohé užitečné návyky s iracionálními činnostmi. Pokud působí strašák ekologie

a zdraví, lidé třídí odpad a drží diety. Taková různorodá směs vcelku užitečných i zcela nesmyslných činností může u jiných vzbuzovat odpor a vytvářet reakci opačného charakteru. Nejsilnější strach působí, když je potencionální zlo neznámé. Typickým pro naši racionální dobu je strach ze smrti, ze které rozvoj vědy a medicíny paradoxně vytvořil neznámý faktor. Naši předkové se setkávali se smrtí na každém kroku. Báli se bolesti a umíraní, ale smrt jakkoli záhadná, byla přirozená, byla přechodem do jiného stavu bytí. Člověk nejčastěji zemřel v rodinném kruhu obklopen svými blízkými včetně nejmladších.V současnosti existuje spousta lidí, kteří na vlastní oči ještě neviděli mrtvolu. Smrt není součástí života – je neúspěchem medicíny. Umírající zpravidla není obklopen rodinou, ale chladnými pípajícími přístroji a lékaři, kteří mnohdy umírajícímu ani nesdělí informace o jeho skutečném zdravotním stavu. Zjímavé je, že kromě současnoti existuje ještě jediné historické období, kdy došlo k reflexi strachu – v antickém Řecku. Není se co divit, tehdejší společnost byla podobně racionální, a tak i starověkým Řekům vystoupil do popředí démon strachu. Strachem se zabývali filozofové ( např. Herakleitos), ale vysvětluje jej i jazyk mýtů.

Strach ( Fobos ) byl synem bohyně lásky Afrodité a boha války Área, se kterým byla bohyně nevěrná kulhavému bohu Hefaistovi. Druhým jejich synem byl Děs ( Deimos ).

Fobos podědil po matce iracionalitu – strach stejně jako láska neslyší na argumenty. Po otci zdědil urputnou zběsilost, se kterou se hrne do každé bitvy, ikdyž to může být na překážku.

Fobos i Deimos byli Áreovi věrní průvodci v každé válce.

Je důvod se  bát?

Existuje vůbec způsob, jak se nejlépe vyrovnat se strachem? Důležité je nezabývat se samotnou emocí. Pokud strach přetrvává nejprve byste měli vyhodnotit situaci racionálně. Je důvod se bát?

V některých případech, vám reakce vašeho těla ještě přijdou vhod a vezmete nohy na ramena. Mnohem pravděpodobnější však nastala situace, kde takové řešení nepomůže. Strach vám napověděl, že je pro vás osobně důležité, jak se situace vyřeší, nadále však jeho služby už nepotřebujete. Je to jenom váš mozek, který je zvyklý reagovat strachem na upozornění vašeho podvědomí. Strach sice nejspíše nezmizí, ale když se rozsvítí „červená kontrolka” , nezhasne, když se na ni budete dívat. Čím  méně se strachem budeme zabývat, tím slabší dopady mít bude.

Největšeší bývá strach z předem nejasných situací. Strach upozorňuje na nejistotu. Bojíte se například smrti? Strach vám žádné poznatky ze záhrobí nedá. Ale smrt už je kapitola sama o sobě...

Tento článek byl částečně převzat z časopisu Enigma ročník 61, 5/2007- vložila Fabulos

obsah je majetkem www.paranormal-activity.estranky.cz a jeho kopírování je trestné