Prosili jste o to máte to mít - zde je něco o pohřbívání.

Obřad

je ceremoniál posledního rozloučení se zemřelým člověkem, obvykle spojený s uložením ostatků zesnulého, nejčastěji pohřbením do země nebo spálením (kremace). Pohřební obřady patří k nejstarším známkám lidské kultury a téměř vždy vyjadřovaly nějakou formu představy o posmrtném životě (viz níže, způsoby pohřbívání). Moderní společnosti na takové představy masově rezignují a pohřební obřad je tak často setkáním přátel zemřelého a nanejvýš symbolickým rozloučením. V České republice se značná část zemřelých spaluje bez obřadu.

Křesťanství

Církve a náboženské společnosti vesměs předpokládají, že lidská osoba smrtí úplně nekončí a i tělu zemřelého přísluší jistá úcta; tyto představy vyjadřují také v pohřebním obřadu. Většina náboženství hovoří v této souvislosti o nesmrtelné duši, pro židovství a křesťanství je důležitá i představa soudu a vzkříšení

Katolická církev považuje pohřeb za svátostinu, jejímž účelem je vyprosit zemřelému duchovní pomoc, prokázat úctu jeho tělu a pozůstalým dodat útěchu a naději ve vzkříšení s Kristem. Tradiční křesťanský pohřeb v České republice se skládal z obřadu rozloučení v kostele, průvodu na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků. Součástí slavnostního katolického pohřbu může být mše svatá, buďto před cestou na hřbitov, anebo častěji po pohřbu (tzv. zádušní mše). Křesťanské církve – zejména katolická – se pohřbu žehem dlouho bránily, protože v něm viděly symbolické popření duše zemřelé osoby (omezit kremace propagací pohřbů do země se například snažil katolický spolek Arimatheum); od poloviny 20. století se však i katolické pohřby konají v krematoriích. V současné době, zejména ve městech, se většina zemřelých pohřbívá žehem (spálením) a obřad rozloučení se koná v krematoriu, případně v kostele před odvozem do krematoria. Po kremaci někdy následuje zádušní mše, případně prosté uložení urny s modlitbou.

Způsoby pohřbu

V současné době se zemřelí pohřbívají buď do země, spálením a uložením urny, případně spálením a rozptylem. Pohřeb do země je patrně nejstarší a nejběžnější, ale i pohřeb žehem se vyskytuje v mnoha starých kulturách. Ve starých a mimoevropských kulturách se však vyskytují i jiné způsoby, které vyjadřují na jedné straně úctu k zemřelému, na druhé straně i jistou obavu před ním. Jedním z takových způsobů je endokanibalismus, kdy se mrtvola usuší a spálí a popel, smíchaný například s banánovou kaší, pozůstalí při slavnosti společně snědí.^[2] Poměrně rozšířené byly i tak zvané dvoufázové pohřby, kdy se mrtvola nejprve vynese mimo sídliště (někdy zavěsí na strom) a kosti se po čase uloží pod podlahou nebo v chýši.

Zvláštním případem pohřbu je mumifikace, při níž se odstraní některé části těla a zbytek balzamuje a vysuší. Za určitých podmínek může k mumifikaci dojít i samovolně, například v písčité půdě. Obřadné mumifikace se užívaly ve starém Egyptě i při pohřbech komunistických předáků ve 20. století. Protože prostory hřbitovů jsou omezené, ukládaly se vykopané kosti ze zrušených hrobů do tak zvaných kostnic, často ozdobně uspořádaných. Slavný příklad je kostnice v Sedlci u Kutné Hory.

Z historie pohřbu žehem

Hybnou sílu kremačního dění, jehož důležitým článkem se stala organizovaná sdružení stoupenců žehu a jejich mezinárodní spolupráce, je nutné hledat v evropském národnostním hnutí let 1850–70. Zastánci žehu užívali k propagaci svých myšlenek argumenty humanistické, idealistické, politické, estetické i národohospodářské. Levicově laděné proklamace spolku Die Flamme zněly: „Proletářsky žít, proletářsky zemřít a v souladu s kulturním pokrokem se nechat zpopelnit!“

Vlna romanticismu měla vliv i na první typy krematorií, například v Itálii po sjednocení země opakují nejčastěji model antického chrámu a ve Velké Británii se budují v novogoticko-sakrálním stylu. Do vývoje těchto staveb začaly poprvé zasahovat také německé úřady. Po stavebnících a architektech požadovaly, aby se nový stavební typ nepřizpůsoboval sakrální architektuře, díky tomu vzniklo v Německu několik úspěšných projektů, např. krematorium v Drážďanech (1911) od Fritze Schumachera.

Žeh je propagován jako něco moderního, co jde ruku v ruce s racionální vědou, a krematorium je stavbou účelnou, sloužící větší hygieně, čistotě a zdraví. Takto žeh u nás prezentovalo např. sokolské hnutí. Národohospodářské argumenty poukazovaly na relativní levnost a také důležitý fakt, že krematorium nezabere tolik místa jako hřbitovy. Idealistická stanoviska jsou zásadně proti katolické církvi. Kremace se měla svým způsobem stát symbolem kulturního boje proti tradici a katolicismu, jejím úkolem bylo vysvobození těla z věčné moci církve. Ke spalování mrtvých se nestavěly negativně pouze některé nekatolické církve nebo v Československu nově vzniklá reformovaná katolická Církev československá, s níž český spolek Krematorium dokonce přímo spolupracoval.

Rigorózní habsburská monarchie opírající se o katolickou církev nebyla stavbám krematorií nakloněna, přitom ale nebránila občanům, aby nechávali mrtvá těla zpopelňovat v krematoriích mimo svá území. Na půdě Rakousko-Uherska došlo k ustanovení spolku Die Flamme v roce 1885, ten pak podnítil vznik spolku v Čechách.

Výjimečnou postavou v historii českého kremačního hnutí byl Vojtěch Náprstek – v r. 1881 se stal členem městské rady pražské a kromě jiného prosazoval i uzákonění fakultativního pohřbu žehem. V r. 1883 a znovu pak 1888 navrhoval vybudovat krematorium v Praze. Společnost, která by se zabývala speciálně touto záležitostí, založila jiná osobnost – pražský městský hygienik MUDr. Jindřich Záhoř. Činnost Společnosti pro spalování mrtvol spočívala především v propagování žehu formou přednášek a vydávání publikací, čímž připravila půdu nové organizaci, která se začala orientovat na praktickou stránku věci. ^zdroj

Zastánci žehu užívali k propagaci svých myšlenek argumenty humanistické, idealistické, politické, estetické i národohospodářské. Žeh je propagován jako něco moderního, co jde ruku v ruce s racionální vědou, a krematorium je stavbou účelnou, sloužící větší hygieně, čistotě a zdraví.

První soutěž na projekt krematoria v Praze zorganizovala Společnost pro spalování mrtvol v r. 1902. Podmínky k soutěži vypracoval vrchní městský hygienik ing. Čížek. Zasláno bylo pouze pět návrhů a uděleny dvě druhé ceny: Pavlu Janákovi a Janu Šachlovi. Návrh Pavla Janáka, tehdy dvacetiletého studenta Českého vysokého učení technického, pohybující se mezi doznívajícím historismem a modernou, byl v r. 1904 přepracován.V té době společnost pronajala pozemek před obecním hřbitovem na Olšanech. Ani tento návrh však nedošel k realizaci, neboť Okresní hejtmanství v Žižkově zamítlo živnostenské povolení ke spalování mrtvol.

Po XIV. Světovém kongresu Volné myšlenky uskutečněném v r. 1907 v Praze byl r. 1909 ustanoven jako samostatná sekce tohoto sdružení Krematorium – spolek pro spalování mrtvých. Úzké spojení s anarchisticky zaměřenou Volnou myšlenkou nenechává na pochybách, že v počátcích nešlo jen o prosazování idejí novodobého spalování. Dokladem může být samotná osobnost divadelního režiséra Jaroslava Kvapila, tehdejšího předsedy spolku (člen protihabsburského odboje, mafián, velmistr lóže Jan Ámos Komenský ad.). Po ustanovení Československé republiky se Kvapil stává členem Ústavodárného shromáždění, kde prosazuje uzákonění pohřbu žehem (tzv. „LEX KVAPIL“ schválen v r. 1919).

Do období před 1. sv. válkou spadá ideová soutěž na návrh nového hřbitova v Praze z r. 1912, která počítala i s vybudováním krematoria. V soutěži získal první cenu návrh Richarda ryt. Klenky z Vlastimilů. Mezi nejvyspělejší projekty patřily návrhy modernistů Jaroslava Rösslera, Antonína Engla a Otakara Novotného. Z jinak velkorysého plánu však opět sešlo. Z r. 1912 pochází také Hofmanův projekt pro Ďáblice, který obsahoval pravděpodobně i expresionisticky řešené krematorium. Pro nedostatek prostředků však byla z celého projektu realizována pouze zeď a vedlejší brána (1912–14).

V r. 1919 se druhým předsedou spolku stává ing. František Mencl (1879–1960), stavební rada hl. m. Prahy a odborník na mostní stavitelství. Také jeho cesta do spolku vedla přes Volnou myšlenku. S jeho osobou se dostal do kremačního hnutí renomovaný stavební specialista, který bděl téměř nad každou soutěží a stavbou. Píše odborné stati a články o architektuře krematorií, v r. 1919 vydává spis Evropská krematoria, kde publikuje veškeré dostupné informace o tomto stavebním typu. Přichází s plánem soustavného budování českých krematorií na principu půjček obcím na nižší úrok. Stará se o pořádání veřejných výstav a vykonává přednášky po celé republice, je rovněž jedním z iniciátorů mezinárodní organizace, která byla pod názvem Mezinárodní kremační federace ustanovena v Londýně. ^zdroj

Po XIV. Světovém kongresu Volné myšlenky uskutečněném v r. 1907 v Praze byl r. 1909 ustanoven jako samostatná sekce tohoto sdružení Spolek pro spalování mrtvých – Krematorium. Úzké spojení s anarchisticky zaměřenou Volnou myšlenkou nenechává na pochybách, že v počátcích nešlo jen o prosazování idejí novodobého spalování.

První uskutečněné stavby krematoria v Zemích koruny České se i přes aktivní snahy Spolku pro spalování mrtvol a spolku Krematorium v Praze podařilo dosáhnout až městu Liberec – tehdejší Reichenberg, kde pracovala jedna z nejaktivnějších poboček spolku Die Flamme řízeného z Vídně. Městská rada zde byla nakloněna myšlence spalování již od r. 1898, Místodržitelství v Praze však stavbu dlouho nechtělo povolit.

V prosinci 1913 město vypsalo na projekt soutěž. První cenu porota neudělila, druhou získaly návrhy architekta Rudolfa Scholze a Josefa Schida. Třetí cenu získal za návrh Feuerburg drážďanský architekt Rudolf Bitzan, jehož projekt si místní pobočka Die Flamme vybrala. Základní kámen byl položen v roce 1915 a stavba dokončena ještě před koncem první světové války roku 1917.

Liberecké krematorium, umístěné na vyvýšené plošině nad městem, zhmotňuje ve své architektuře především romantické říšskoněmecké ideály. Romantická idea, vystihující charakter stavby, se objevuje již v umístění a názvu projektu Feuerburg. Ohnivý hrad, jehož předobrazem se stal vítězný orel, se měl tyčit na hoře Monstransberg jako nedobytná pevnost. Celá koncepce krematoria byla architektem pojata slavnostně a symbolicky.

Dodnes upoutá u budovy masivní vstup se dvěma egyptsky monumentálními sloupy a po obou stranách abstrahovanými postavami strážců, kteří připomínají kresby hlídačů fantaskního hradu z Kotěrovy ilustrace k Povídce o černém rytíři (1902). Bitzanovi strážci chrámu jsou spíše náhrobní stély než plastiky. Polovinu těla jim zakrývají štíty s animalistickými symboly v kruhu: sova, had, lev, orel. Křídla strážců jsou stylizována do podoby ptáků – orlů – symbolu Německé říše, atributu síly a vítězství. Tytéž prvky nalezneme na architektonicky mnohem zajímavějším drážďanském krematoriu od Fritze Schumachera.

Další užetečná info ZDE

Online hřbitovy

ZDE

+

ZDE