Čarodějnické sabaty
Potemnělá noc všude ticho. Jen u velkého ohně na palouku neslyšně tančí několik postav. Jako by slyšely něco, co všem ostatním uniká. Možná za to může tvor sedící na trůnu uprostřed. Jeho rohy se děsivě zablyští do tmy.
Od karolínské doby až do 12. století učenci považovali noční lety a reje čarodějnic za démonické mámení, existence reálných letů na sabat nebyla přijímána. Křesťanská tradice považovala víru v nadpřirozené síly čarodějnic za pověru; na podporu svých argumentů se odvolávala ke koncilu v Ankaře (proběhl roku 314). Teprve když se teologické a především scholastické spisy (zejména spisy sv. Tomáše) začaly více zabývat existencí ďábla, počala být na jeho základě konstruována vysvětlení těch jevů a procesů lidové víry, které byly církevní dogmatice značně podezřelé či nepřátelské. Takto zkonstruovaný démonologický koncept čarodějnictví pak překryl tradiční lidovou víru v čarodějnice a jejich působení. Příčinu toho, proč se tito vesničtí „lidoví léčitelé“ stali nakonec pronásledovanými a obviňovanými z rozličných maleficií (což je škodlivá magie) a z toho, že se účastní čarodějnických spiknutí, lze dle mého názoru nalézt právě v povaze samotného křesťanství jakožto monoteistického náboženského systému – v jeho požadavku na universalismus , kvůli kterému si církev monopolizuje nárok na zázraky; sféra nadpřirozena má patřit výlučně do rukou křesťanského duchovenstva.
Ve středověkých (a zvláště pak v německých) penitenciálech se nacházejí detailní popisy nočních letů a sabatů čarodějnic. Penitenciál německých kostelů se zmiňuje o nočních shromážděních, na které přilétají ženy na hřbetech zvířat a připojují se zde ke spolčení démonů, kteří mají ženskou podobu. Rukověti zpovědníků rozvíjí pomocí složitých teologických úvah status čarodějnice, která se tak stává prostředníkem mezi ďáblem a lidmi; čarodějnické schopnosti jsou považovány bez pomoci ďábla za nulové; text se zabývá i maleficii. Z této rukověti vychází i známý text o magii pro biskupy Canon episcopi (sepsaný zřejmě v 9. století a od poloviny 12. století splynul s velkou kanonickou systematizací Gratianovou. ), který považuje noční jízdy žen vedených Dianou za pouhý výplod fantazie a ďábelské mámení. Canon episcopi nicméně jako první formuluje ďábla jako personifikované zlo a klerici mají za úkol potírat čarodějnictví a ti, kdo z něj byli usvědčeni, měli být vyloučeni z obce. Samotný Gratian rovněž považoval ty ženy, které tvrdí, že v noci společně s bohyní Dianou létají na divokých zvířatech, za bláznivé.
V Normandii vypracoval roku 1671 otec Lalemant na žádost předsedy parlamentu Claude Pellota základní osnovu, podle které mají být souzeni lidé obviněni z čarodějnictví:„1. uzavřeli smlouvu s ďáblem a zřekli se Boha, své víry a křtu; 2. byli ďáblem označeni na některé části těla, která pak znecitlivěla; 3. vyvolávali bouře ve vzduchu a ostatních živlech, což způsobovalo neplodnost a neobyčejné a nepřirozené choroby; 4. byli na sabatu, dopustili se tam povícero bezbožností a několikrát obcovali s démonem“.
Čarodějnické sabaty se většinou konaly na vyvýšených místech, která se nacházela daleko od lidských obydlí. Tato místa měla často spojitost s původními „pohanskými“ kulty. Např. v Prusku vyslýchané čarodějnice jako místa svých setkání udávaly vždy výhradně kultovní místa pohanských Prusů.
V Německu byly oblíbenými místy sletů čarodějnic hora Blocksberg s proslulým Hexentanzplatzem, hora Schwarzwald či pohoří Harz. J. Praetorius do své knihy Dění na Blockesbergu, neboli podrobná zpráva geografická (Blockes-Berges Verrichtung oder ausfürlicher geografischer Bericht) sesbíral mnoho zpráv o letech čarodějnic a jejich sabatech během Valpuržiny noci, které se konaly právě na Blocksbergu. Zaznamenal i legendu o Eckhartovi, který je vůdcem satanského procesí.
Dalšími oblíbenými místy sletů čarodějnic v Evropě byly hory Puy-de-Dôme ve Francii, Blakull ve Švédsku, Babí hory v Polsku či Hainburg v Rakousku. V Maďarsku byl populární Gellértův vrch v Budíně a ve Slovinsku Klek.
V českých zemích se čarodějnice slétaly zejména na Petrových kamenech (nechvalně proslavených především šumperskými a velkolosinskými inkvizičními procesy). Z toho, že se účastní sabatů na tomto místě, byl např. na Frývaldsku roku 1683 obviněn Kašpar Gottwald z Domašova.
Čarodějnické sabaty se nejčastěji konaly 2. února (hromnice), během Valpuržiny noci u nás známé také jako Filipojakubská noc (30. dubna) a 1. listopadu (dušičky). Tyto dny byly nejenom významnými křesťanskými, ale i keltskými svátky. K nim se připojil ještě svátek letního slunovratu slavený 24. června během svátku sv. Jana Křtitele. Valpuržina noc získala své pojmenování po sv. Valpurze (Walpurgis), abatyši kláštera v Hildesheimu a sestře sv. Vilibalda. Skonala kolem roku 778 po n. l. a její památka se v Německu světí 1. května. Dále se sabaty obvykle konaly v noci z pátku na sobotu či v noci za přibývající luny. Benandant Moduco vypověděl, že čarodějnice svoje zločiny a reje působí nejčastěji ve čtvrtek.
V 17. století italský démonolog Francesco-Maria Guazzo popsal v 11 bodech rituál, při kterém byl novic přijat do čarodějnické sekty a který modelově dobře odpovídá většině výpovědí čarodějnic o iniciaci noviců:
1.Zřeknutí se křesťanské víry.
2.Obnovený křest ve jménu ďábla, při kterém novic obdrží nové křestní jméno.
3.Symbolické odstranění oleje na pomazání (ten věnoval novorozenci jeho kmotr).
4.Zapření starých a přijetí nových kmotrů.
5.Odevzdání nějakého kusu oblečení (tím se utvrzovala podřízenost ďáblovi).
6.Přísaha věrnosti ďáblovi v magickém kruhu.
7.Zapsaní novice do „knihy smrti“.
8.Slib novice, že bude ďáblovi každý rok odvádět poplatek ve formě „černých milodarů“. (může jít o negaci křesťanského desátku)
9.Slib novice, že ďáblovi bude obětovat děti.
10.Označení novicovy pokožky ďáblovým znamením.
Novic přísahá, že bude sloužit ďáblovi, např. ničit svaté relikvie (čaroděj se tak stává přímým nepřítelem křesťanství) a zachovávat tajemství sabatu.
Hlavním iniciátorem čarodějnických sabatů byl přímo ďábel a sabat tvoří základní prvek sekty čarodějnic.
Počet čarodějnic na sabatu se pohyboval řádově v rozmezí od desítek až po statisíce. V 16. století jedna čarodějnice uvedla, že na shromáždění nedaleko Ferrary se sešlo šest tisíc čarodějnic; francouzský démonolog 17. století Pierre de Lancre píše o sabatech, kterých se účastnilo více než sto tisíc čarodějnic.
Bartolomeo Spina ve svém spisu Quaestio de strigibus et lamiis (1523) popisuje detailně údaje o rekvizitách sabatu, jimiž jsou plátky řepy dřevité chuti či černé hostie. Svěcené hostii byly připisovány magické účinky a byla hojně využívána např. k ochraně dobytka či milostné magii a v 15. století se takové nedovolené schraňování hostie a její využívání k magickým praktikám stalo svatokrádeží, která byla často připisována právě čarodějnicím.
Roku 1633 Anna Schattauerin ze Znojma vypověděla, že čtyřikrát ročně jezdí na džbánu nebo vidlích do lesa, kde se se svými družkami účastnila sabatu, při kterém tancovaly, jedly sýr, housky a pily pivo. Společně s nimi tančil i malý čert, kterého jim přivedl duch, jemuž Anna Schattauerin sloužila. Ve výpovědi však nenalezneme žádné zmínky o sexuálních orgiích, velkých hostinách či čarodějnických mastech.
Na Slezsku se čarodějnický sabat objevuje poprvé již roku 1581 v Hlubčicích a během 17. století jsou díky německým vlivům popisy sabatů stále detailnější a propracovanější.
Mariana Tittelová z Hradce Králové roku 1651 vypověděla, že k čarodějnictví ji v 20 letech svedla její matka Voršila Schubartová. Spolu ve spánku odletěly na nisské pastviny, kde byla Mariana přijata do sekty čarodějnic a zde pak tančila s mladým, černě oděným mužem, který se jmenoval Jan Kittel. Až po několika letech se po nátlaku své matky tomuto Kittlovi v duchu oddala – stvrdila to podáním ruky matce a nechala se zapsat do černé knihy. Poté se zřekla Boha i svého křtu a za svého představeného přijala právě Jana Kittla. Sabatů se účastnila třikrát v roce – o Valpuržině noci, v předvečer svátku Jana Křtitele a před svatodušními svátky. Před samotným odletem na sabat musela Tittelové její matka natřít klouby mastí, složení této masti však Mariana neznala. Na sabatu se jim ďábel zjevoval v podobě člověka, avšak někdy i jako odporný pes. Sedával v honosném oblečení ve velikém křesle a čarodějky jej musely nazývat „velký bůh a pán“. Nejdříve přijal od čarodějnic obětiny
a ty se k němu potom takto modlily: „Tebe jediného, ty velký bože, ctíme a modlíme se k tobě, slibujeme ti věrně sloužit a tvou říši rozmnožovat.“ Dále mu slíbily, že budou páchat zlé skutky proti Bohu i lidem a udržovat toto v tajnosti. Čarodějky na těchto sabatech vyráběly a rozdávaly popel, který sloužil ke škodlivým kouzlům. Královnou sabatu bývala Voršila Schubartová, poté ji měla v její funkci nahradit právě Tittelová. Královnina družina obdržovala armádní hodnosti a sestávala se výhradně z žen. Čarodějnice se proviňovaly vůči společnosti především tím, že kazily počasí v době, kdy zrálo obilí a snažily se rovněž ničit úrody obilí a ovoce právě tím, že do vzduchu rozprašovaly čarodějný prášek získaný na sabatech.
Na Moravě se čarodějnické sabaty a vraždění nekřtěňátek objevují až ve druhé polovině 17. století v inkvizičních procesech šumperských a velkolosinských. Ve velkosinských procesech byl šumperský farář a děkan Kryštof Alois Lautner obžalován z účasti na černých mších, kterou potvrdilo třicet lidí. V těchto procesech rovněž barvíř Kašpar Sattler při výslechu vypovídá o korunovaci jeho ženy na sabatu: Této korunovace se účastnili jak lidé, tak duchové a samotnou korunovaci prováděl Lautner. Ten obdržel od „pekelného knížete“ zlatou korunu posázenou drahokamy, kterou korunoval Marii Sattlerovou, jež seděla na trůně. Po tomto aktu se přítomní čarodějníci zavázali Marii Sattlerové sloužit a následoval banket, kterého se zúčastnil i sám ďábel. Poté započalo tancování, skákání a souložení. Nicméně v Sattlerově výpovědi chybí zmínka o létání vzduchem, neboť uvádí, že na konci všichni banálně „odjeli domů“. Kryštof Alois Lautner byl v rozsudku z 1. září 1685 odsouzen k smrti upálením za to, že se účastnil čarodějnických „schůzí a setkání“ na Petrových kamenech, zřekl se Boha, zneuctíval hostie a rozdával je také ostatním čarodějům a čarodějnicím, ordinoval mše ve jménu ďábla, vedl svatokrádežné zpovědi, neplatně křtil děti a obětovával je ďáblovi.
zdroj: Bakalářská práce na téma: Sabaty čarodějnic, vypracoval na Masarykově univerzitě v roce 2007, Petr Látal