Judaismus
Judaismus je termín, který označuje (zhruba od 19. století) náboženství židovského národa - Izraele. Do té doby se v křesťanském prostředí používaly pro víru Židů obraty jako „izraelitská víra“ (Israelitischglauben), „židovská víra“ (Jüdischglauben) nebo „Mojžíšská víra“. Židé sami své náboženství označovali a označují jako emuna (víra) nebo dat (náboženství). Moderní termín jahadut (židovství) se vztahuje spíše na kulturně-národnostně-náboženský celek (odvozen z německého Judentum). V této souvislosti je třeba rozlišit mezi judaismem jako náboženstvím, a židovstvím jako kulturně-nábožensko-nacionálním souborem, zahrnujícím historii, jazyk (hebrejština), zemi (státní útvar), liturgii, filozofii, umění, soubor etických zásad, náboženských praktik, a podobně. Teologie judaismu slouží jako základ mnoha jiných náboženství včetně dvou nejrozšířenějších, křesťanství a islámu.
"Etnický Žid"
Termín „židovské etnikum“ je poměrně nový a vychází až z nacionalistických tendencí během 19. století a je přímým důsledkem sekularizace společnosti, ve které přestalo hrát roli rozdělení náboženské a začalo naopak být důležité rozdělení národnostní. První definici Žida na základě „rasy“ byla stanovena až v nacistickém Německu prostřednictvím tzv. norimberských zákonů. Tyto zákony definovaly jako Žida každého, kdo má oba rodiče Židy; člověk, který měl Židem jednoho z rodičů, byl považován za míšence prvního stupně, člověk, který měl židovského jednoho prarodiče pak za míšence druhého stupně. Po válce a založení státu Izrael v r. 1948 byl ustanoven Zákon o návratu, podle kterého je každý, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče, považován Státem Izrael za Žida a je možné mu udělit občanství. Zákon o návratu se stal normou pro přijetí členů i pro řadu židovských obcí ve světě.
"Halachický žid"
Židem podle židovského náboženského práva - halachy - je možné se narodit nebo stát. Tzv. halachickým židem je každý, kdo:
- se narodil židovské matce, která sama byla halachickou židovkou (židovství se dědí materlineárně, nikoli paterlineárně, jako je tomu např. u islámu)
- každý, kdo podstoupil předepsaným způsobem gijur a konvertoval k judaismu. Konvertita je rovněž i státem Izrael uznán za člověka, kterému náleží právo návratu.
Biblické období
- Podrobnější informace naleznete v článcích Starověké dějiny Židů a Izraelský národ.
Judaismus a jeho dějiny jsou neodmyslitelně spjaty s dějinami Izraele a židovského národa. Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. Podle Tóry jsou předky izraelského národa tři praotcové, Abrahám, Izák a Jákob - tito jsou líčeni jako lidé, kteří věřili v jednoho Boha. Se změnou Jákobova jména na Izrael (Bůh bojuje), se Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův stává Bohem Izraele. Jákob, poslední z patriarchů, měl 12 synů, z nichž povstalo dvanáct kmenů, které se jednotně nazývaly Izraelem. Po vyjití z egyptského otroctví jim byl skrze Mojžíše dán Boží zákon - Tóra, což je jeden z momentů, který je považován za „vznik“ židovského náboženství.
Vědecká teorie je mnohem méně květnatá, než jak je historie předkládaná v Bibli - pro naprostou většinu údajů obsažených v Tóře neexistuje jediný hmotný pramen, a většina biblických postav je postavena na úroveň postav mýtických, pro jejichž existenci nemáme žádné důkazy. Navíc Biblí popisovaný nomádský život v sobě obsahuje anachronismy, které mluví o poměrně pozdním ucelení jednotlivých legend
Vznik Izraele
- Podrobnější informace naleznete v článcích Izraelské království a Judské království.
Současný nejčastěji zastávaný názor předpokládá, že na území současného Izraele začaly někdy kolem 15. - 14. století př. n. l. pronikat skupiny západosemitských hebrejských kmenů, které v několika vlnách ovládly tamní obyvatelstvo, roztříštěné do řady malých kmenů. Částečně byly tyto kmeny asimilovány, a později, s nástupem hlavní vlny (kterou někdy ztotožňují s biblickým Jozuem), vytvořily kmenové společenství zvané Izrael. Teorie, že k Exodu došlo za vlády faraóna Ramesse II. (a k obsazení země tedy v průběhu následujících sta let) je sice velmi populární a nabízí se jako velmi srozumitelné vysvětlení, nicméně pro ni neexistuje jediný hmotný doklad či zápis. Bible sama neuvádí ani faraónovo jméno, pouze udává dvě města v Egyptě, na nichž měli hebrejští otroci pracovat – Pitom a Ramesse, což jsou města, která založil právě Ramesse II.
Nejstarší mimobiblická zmínka o Izraeli pochází z Egypta, z tzv. Merneptahovy (Izraelské) stély, datované do roku 1208 př. n. l. Izrael je na ní jmenován jako národ či společenství, které je „potřeno a už nemá žádné sémě“. Stéla popisuje vítězné tažení faraona Merneptaha blízkým východem. Z 12. stol. př. n. l. pochází nejstarší biblický text, Debóřina píseň (5. kapitola knihy Soudců) - lze se tedy domnívat, že již v tomto období Izrael existoval jako národ.
Monoteismus
Esencí biblické zvěsti je neustálé hlásání monoteismu, tedy víry v jednoho jediného Boha (Dt 6, 4) a vyzývání Izraele, aby odvrhl modly a polyteismus, který byl náboženstvím okolních národů. Skutečnost, že se v prvním tisíciletí př. n. l. na blízkém východě vyskytoval národ, který nejenže měl ideu jediného vládnoucího a všemohoucího Boha, ale navíc zakazoval uctívat bohy jiné, byť hierarchicky „nižší“, je velmi překvapivá – judaismus v tomto ohledu nemá paralelu nikde jinde na světě, a to ani v Achnatonově náboženské reformě, ani v zoroastrismu. Tento fakt činí z judaismu nejstarší monoteistické náboženství na světě.
Podle vědecké teorie absorboval Izrael celou řadu okolních kultů, včetně starých kenaanských božstev, jako El (bůh), El eljon (bůh nejvyšší), El šadaj (bůh všemohoucí), které byly sjednoceny do kultu jediného Boha, označovaného čtyřpísmenným jménem JHVH a do češtiny překládaného jako „Hospodin“ (staroslovansky "Pán"). Zhruba kolem roku 1000 př. n. l. dochází ke konstituci Izraele pod královskou vládou, přičemž "státním" kultem Izraele se stává kult jediného Boha, avšak tím není vývoj judaismu zdaleka uzavřen.
Více info ZDE
Další odkazy
+