Hrad Veveří - Templářský poklad je zde!?
Jako snad každý středověký hrad, tak i Veveří je opředeno mnohými romantickými legendami a báchorkami, které jsou nedílnou součástí jeho historie, dokladem dlouholetého sepětí hradu s okolní krajinou a jejími obyvateli a v neposlední řadě i krásným dokladem regionální literatury. Jediným problémem, který hradní báchorky stále znova přinášely, přinášejí a dozajista i v budoucnu přinášet budou, je prostý fakt, že je stále ještě mnozí z nás jsou ochotni považovat za hodnověrné historické prameny a nekriticky jim věřit.
Na jednu stranu je to pochopitelné.Tato drobná literární dílka v sobě občas skrývají ono pověstné a velmi pečlivě zachumlané zrnko pravdy. Lety ústního předávání, překrucování, vylepšování a převypravování je dnes už ovšem téměř vždy k nenalezení. Poměrně často se jedná o jakési pověsti a legendy putovní, které se z jednoho místa časem rozplemenily do širokého okolí. Tímto způsobem byly téměř všechny památky v naší zemi vybaveny svou vlastní bílou paní, obligátním ukryt ým pokladem a naprosto zaručeně tajnou chodbou, která je místy tak široká, že se v ní vyhnou dva vozy tažené párem koní.
Tento krátký úvod kapitoly jsme považovali za nutný prolog k drobnému výčtu některých nejznámějších pověstí a legend vážících se k hradu Veveří. Dovolíme si zde citovat tři z nich tak, jak je lze dnes najít ve starší literatuře. Snad nebude považováno za příliš odvážné, připojíme-li ke každé z nich drobný komentář.
ZALOŽENÍ HRADU VEVEŘÍ
"Brněnský kníže Kunrat r. 1059 na lově v tomto kraji jelena pronásledoval a na vrchu, kde hrad nyní stojí, unaven si v chládku odpočinul .Tu psi jeho ve kři blízkém začali štěkati. Kníže domnívaje se, že nějaká zvěř se blíží,vyskočí, spěchá k tomu křoví, ale vidí, kterak psi ze starých dubů množství veverek ze hnízd vyplašili, tak, že těmi zvířátky stromy se jen hemžily. Kníže, jemuž lesnatá krajina velice se líbila, umínil si hrad zde založiti a jej podle množství veverek zde nalezených nazvati Veveřím.
Tak prostě líčí pověst o založení hradu Veveří tzv. veverský rukopis z roku 1739. Drobné dílko zcela v romantickém duchu neskr ývá snahu dodat hradu Veveří tu „pravou “aureolu starobylosti a slávy. O jeho neznámém autoru dnes panuje obecná shoda alespoň v tom, že se zřejmě jednalo o některého ze sinzedorfských panských úředníků, který se romantickými báchorkami snažil zavděčit své vrchnosti. Pozdější verse pří běh dále vyšperkovávaly a doplňovaly. To už je ovšem spíše látka literární. Vraťme se raději k původní versi legendy.
Na první pohled nás může zarazit nezvyklý detail. Namísto obvyklého - Byl jednou jeden král …- se tu potkáváme s přesným datem i jménem brněnského údělného knížete Konráda. Je tedy celý příběh jen smyšlenkou horlivého autora veverského rukopisu, anebo tu máme před sebou zachyceno nějaké starší lidové podání? Odpověď se možná jednou najde, pomůže ovšem spíše literárním vědcům a etnografům. Naděje, že by se tato legenda mohla pot vrdit jako věrohodný historický pramen, je téměř rovna nule.
Chronologicky druhou legendou, která se hradu Veveří úzkostlivě drží, je báchorka o ukrutenství českého krále Přemysla Otakara II. Podáváme ji doslovně tak, jak ji na konci 19.století zachytil autor Pamětí panst ví veverského farář ve Veverské Bítýšce Karel Eichler.
Roku 1265 Přemysl Otakar II., když po přemožení Uhrů česká říše stala se velmocí první třídy, cítil se dosti silným, aby zjednal moci zeměpanské proti odbojné šlechtě všestrannou platnost. Jeho hněv obrátil se r. 1265 proti rakouskému někdejšímu zemskému sudímu Otovi z Maisavy a proti českým velmožům Benešovi z Benešova, sídlem na Falkenštejně a Milotovi z Dědic,jeho bratru. Všichni tři obvinění byvše z velezrady zatčeni jsou ve Vídni a před soud hrdelní postaveni. Ota i Beneš jsou odsouzeni k smrti, Milota z Dědic uznán za nevinného a propuštěn na svobodu a brzy na to i v důstojenství povýšen. Ota a Beneš byli po rozsudku posláni na královský hrad Veveří, kde zahynuli. Tehdy byl prý purkrabím ještě Kuna a tudíž i vykonavatelem rozsudku králova. Někteří píší, že Ota i Beneš byli na nádvoří hradském upáleni, čemuž však těžko věřiti – už proto, že hranice snadno by byla zapálila hrad. O Otovi se ví, že se dal zakoupiti od krále Bely I V. uherského proti králi svému Přemyslu Otakarovi. O příčině, proč Beneš byl odsouzen k smrti, vypravují tuto bajku: Přemysl Otakar zahořel hříšnou láskou ku vnadné manželce Benešově; jelikož Beneš byl nepřemožitelnou překážkou ukojení sžírající vášně, dal jej král, podobně jako učinil kdysi David s Uriášem, potají násilně dopraviti na hrad Veveří a tam v žaláři stíti. Toto hanebné a neodůvodněné zabití Beneše prý bylo příčinou, proč bratr jeho Milota z Dědic r.1278 Přemysla Otakara v bitvě proti Rudolfu Habsburskému na Poli moravském v D. Rakousích zradil, tak že Rudolf vyhrál a Přemysl Otakar bídně zahynul.
Už Karel Eichler píše, že některým detailům tohoto povídání „těžko věřiti “. Romantické a zcela nepravděpodobné důvody pro zatčení Beneše jsou, jak už zmiňuje Eichler, motivem z pří běhu krále Davida, Uriáše a Betšeby, převzatým ze Starého zákona. O zmiňovaném zatčení tří jmenovaných šlechticů máme doklady hned v několika dalších historických pramenech. Dosti nepravděpodobná zmínka o upálení má snad základ v české veršované kronice takzvaného Dalimila, kde o králi Přemyslu Otakarovi II. a jeho skutcích k danému roku najdeme mimo jiné i tento verš: "Jiným pánóm odje mnoho jiného a činieše jim mnoho zlého. Pana Benešě káza u věži užieci. Ty skutky nemohú mu dobře stéci." Sloveso užieci – tedy zajmout, zavřít tu bylo někým prostě popleteno se slovem žhnout. Pro nás je ovšem nejpodstatnější fakt,že v jednom bodě jsou všechny tyto dochované prameny zajedno. Dozvíme se z nich o králově rozkazu zmíněné velmože zatknout, uvěznit a dva z nich pak popravit, ale ani jedna zpráva nepíše kde. O Veveří nikde ani slovo. Tepr ve opět Veverský rukopis má jasno – vše se prý stalo na Veveří. Hádat se s ním určitě nikdo z nás nebude, víme ale své.
Třetí z veverských pověstí, kterou zde zmíníme, je ona nejznámější a nejpopulárnější. Legenda o templářském pokladu. Přepisujeme ji zde opět z podání bývalého veverskobítýšského faráře Karla Eichlera, který ji také převzal, a to z kalendáře Posel Moravský a Slezský na rok 1877.
Po kapitole Templářů,které r.1304 předsedal sám velmistr řádu Jakub Molay,stavěno bylo tisíci rukou po plná dvě léta u hradu a v něm a přece nebylo nic viděti, co bylo zbudováno, než kostelíček, jenž nyní dosud u stromořadí nad zámkem stojí. Zedníci museli ráno jdouce do práce, vejíti do kostelíka, tam sestoupit otvorem do podzemí, dát si zavázat oči, několikrát sebou zatočit a pak dále se nechat vést. Dlouho byli sem tam voděni, až na neznámém cíli rozvázány jim zase oči, aby mohli dále pracovat. Kámen lámán pod zemí a stavěno prý na míle cesty vesměs uvnitř země. Četní pracovníci,kteří do těch skrýší byli zavedeni, posléze nikdy více se nevrátili.
Tehdy dověděli se Templáři neprozřetelným mluvením abatyše Tišnovské, že v jejím klášteře ukryty jsou velké poklady a mezi nimi: obrovské stříbrné sochy 12 apoštolů, které byl český vévoda Břetislav zároveň s ostatky sv.Vojtěcha z Hnězdenského kostela v Polsku odvezl do Čech a schoval v kolegiálním kostele v Staré Boleslavě, odkudž dostaly se za královny Konstancie do kláštera Tišnovského,jejž byla založila.
Pokladů těch smělo se užíti jen se svolením papeže ve prospěch církve. Velmistr Templářů chtěje se zmocniti těch pokladů navedl opata Zbraslavského u Prahy, aby krále českého Václava III. přiměl k válce s Polskem a když Václav se na výpravu schystal a právě v Olomouci prodléval, přišlo poselství z kláštera Tišnovského,aby mu nabídlo poklady tam chované k vedení té svaté prý války, a odevzdalo mu i klíče od pokladů. Král v noci na 4.srpna 1306 byl vrahem od Templářů vyslaným zabit a klíče od pokladů mu vzaty.
Ještě téže noci Templáři do Tišnovského kláštera vnikli a příští noci odtud jelo 12 vozů k Veveří. U kostelíčka se zastavili. S každého vozu vystoupila jedna osoba zahalená v dlouhém bílém hábitě (jeptiška) a hned po ní vynášena z téhož vozu zase jiná osoba, též bíle zastřená a velmi těžká (apoštol stříbrný);vše provázeli Templáři do kostelíka, až se konečně za poslední osobou dvéře kostelní zavřely. Vozy odjely na hrad. Brzy na to roku 1311 řád Templářů zrušen. Uplynulo od té doby přes půl pata století. O pokladech udržely se jen temné pověsti.
R.1782 blesk udeřil do věže nad bránou, vedoucí ze stromořadí od kostelíčka do předhradí a srazil kovovou báni s pávem nad ní upevněným.Báň prohlížena. I našli v ní spražené spisy, z nichž jeden obsahoval kus seznamu nějakého pokladu, v němž i 12 stříbrných apoštolů je obsaženo,a na konci byla poznámka:
„Nyní ale chová poklad páv,
když den noci nejmíň délkou práv,
když na celém patnáctá je orloji,
ohon páva na pokladě postojí.“
Smysl toho verše byl majiteli hradu Prosperu ze Sinzendorfu, velikému milovníku věd a umění, vyložen tak, že poklad se nalézá tam, kde spočine stín pávího ohonu na věži připevněného v 15.hodinu nejdelšího dne v roce. Jelikož staří počítali počátek dne od slunce západu, byla by 15.hodina dle starého počítání 21.června dvanáctou polední (vlastně 11.) dle našeho počtu. Když dle toho výkladu dal hrabě Prosper kopati, přišli dělníci na podzemní klenutí,podobné kapli malované a z ní vedla chodba směrem ke kostelíku „Matky Boží ", mající různé odbočky. V jednom sklepení byla hrobka:obsahovala kovové rakve s těly hodnostů Templářských, pak proházené již kosti jiných mužů a ve výklencích 12 osob ženského pohlaví – patrně zbytky dělníků zde zabitých a jeptišek Tišnovských zde zazděných. Avšak stříbrných apoštolů a ostatních pokladů nenalezl hrabě. Byly už před zrušením řádu templářského jinam schovány. Hrabě na další pátrání a kopání neměl peněz. (Hrabě byl jeden z nejbohatších kavalírů! –pozn K.E.) Ostatně není vyloučena možnost, že budou poklady přece nalezeny. Verše svrchu uvedené připouští prý i ten výklad, že poklady jsou tam schovány, kde spočine o 15. hodině stín ohonu pávího, když je den nejkratší čili 21. prosince. Od slunce západu počítaje, připadá 15.hodina dle starého počtu na 7. hodinu dle počtu nového. Jelikož však slunce o Vánocích pro mlhy skoro nikdy o 7. hodině nesvítí, musí prý se počkat, až slunce vyjde!! Až sem kalendářní vypravovatel."
Už Karel Eichler se necelých dvacet let po vydání tohoto spisku nemohl ubránit ironickým poznámkám a této báchorce nevěřil. Stačil mu proto jeden prostý důvod. Věděl totiž, stejně jako dnes my, že hrad Veveří nikdy Chudému rytířstvu Kristovu Šalamounova chrámu (templu), jak správně zní název r ytířského řádu obecně zvaného Templáři, nepatřil a patřit nemohl. Ověřené historické prameny tuto možnost prostě vylučují.
Přesto zřejmě stále ještě i dnes existují lidé, kterým „záhada veverského pokladu “nedá spát a zprávám o něm věří. Nic zlého by na tom nebylo, pokud bychom neměli doklady o tom, že v době veverského bezvládí – tedy někdy v 70. a 80. letech 20. století, někteří z takovýchto „záhadologů “neúspěšně kutali, hledali a kopali v hradních palácích a poškodili přitom rozsáhlé části palácových interiérů. Jen k pousmání už dnes poslouží fakt, že údajný poklad z počátku 14. století nejčastěji hledali v budovách postavených až v polovině století 17. Bohužel až tak daleko může zajít nepoučené nadšení a „zájem “o historii. Nemějme to ovšem za zlé legendám a báchorkám.
Tyto půvabné doklady lidské fantazie, a jistě i úcty ke hradu, v jehož stínu okolní krajina a lidé žili po stovky let, mají v našem dnešním světě své nezastupitelné místo.