Sovinec
Hrad Sovinec (zřícenina) z konce 13. století - rozšiřovaný pozdně goticky a renesančně; přestavby raně barokní (opevnění z let 1632–43). Roku 1945 vyhořel. V těsném sousedství stojí empírový kostel ze 40. let 19. století. Nachází se ve stejnojmenné obci v malebné krajině Nízkého Jeseníku asi 14 km jižně od Rýmařova ve směru na Uničov.
HISTORIE
Hrad Sovinec (německy Eulenburg) byl postaven před rokem 1332 na skalnatém ostrohu nad stejnojmenným městečkem bratry Vokem a Pavlem ze Sovince. Ti měli předtím v držení a sídlo na hradě Mutkov u Húzové jako manové olomouckého biskupství. První písemná zmínka pochází z 18. července roku 1332, kdy se uvádí Pavel ze Sovince.
Páni ze Sovince byli starým českým rodem z domácí moravské čeledi Hrutoviců (podle právní knihy Ctibora Tovačovského z Cimburka náleželi páni ze Sovince mezi 15 starobylých moravských panských rodů, jako byli Boskovicové, Cimburkové či Pernštejnové). Za moravských markraběcích válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem na sklonku 14. století držel hrad Pavlík ze Sovince, který měl 11 potomků. Po majetkových třenicích získali hrad bratři Petr, Pavel, Aleš a Vok ze Sovince.
Po smrti Vokova syna Jaroslava ze Sovince se panství dostalo do rukou poručníka Jana Heralta z Kunštátu a v roce 1490 je zpět pro rod získal Jan II. Pňovický ze Sovince z pňovické větve rodu. Sovinecké zboží tehdy tvořil rozsáhlý komplex území rozprostírající se z roviny Hornomoravského úvalu až po Moravici na úpatí Hrubého Jeseníku.
Syn Voka Pňovického ze Sovince Ješek Pňovický ze Sovince zdědil v roce 1531 panství značně zadlužené a byl nucen hrad Sovinec před rokem 1545 prodat jednomu z nejbohatších moravských pánů, Kryštofovi z Boskovic a Třebové. Kryštofův vnuk Jan před svou smrtí prodal sovinecké panství v roce 1578 Vavřinci Ederovi ze Štiavnice - zástavnímu držiteli sousedního rabštejnského panství. Vavřincova jediná dědička dcera Anna si vzala po otcově smrti (asi roce 1592) za manžela Jana staršího Kobylku z Kobylího, kterého sňatek s bohatou Ederovnou přivedl mezi nejbohatší moravské rody. Jako horlivý evangelík se stal jedním z 30 moravských direktorů, jimž byla za stavovského povstání z let 1618-1620 svěřena správa země. Po Bílé hoře byl proto nucen roku 1623 prodat Sovinec hluboko pod cenou řádu německých rytířů a žil pak ve Šternberku a Olomouci. S Kobylkou zmizel ze sovineckých hradních prostor i český jazyk.
Za vlády Řádu německých rytířů byl hrad poznamenán třicetiletou válkou a v roce 1626 hrad opatřený pouze malou posádkou padl do rukou dánských Mansfeldových vojsk. Řádový místodržitel Jiří Vilém z Elkershausenu padl do zajetí a hrad i okolí byly vypleněny.
Po návratu Jiřího Viléma ze zajetí a provedených přestavbách byla posádka doplněna na asi 600 dobře vycvičených a vyzbrojených vojáků. V létě roku 1642, kdy Švédové pod vedením maršála Lennarta Torstensona vtrhli na Moravu a postupně dobyli a zpustošili Olomouc, Uničov, Bruntál a Mírov. Po třítýdenním obléhání Sovince podepsal 6. října 1643 řádový místodržitel Augustin Oswald z Liechtensteina kapitulaci. Dobytím byl osud Sovince do konce války zpečetěn, protože po odchodu jej Švédové zanechali ve zuboženém stavu. Řád hrad Sovinec po třicetileté válce opravil a obnovil zničené opevnění, když však v 80. letech 17. století bylo definitivně zažehnáno „turecké nebezpečí“, Sovinec úlohu pevnosti dohrál.
V 18. století se správa statků Řádu začala soustřeďovat v Bruntálu a na nákladných opravách hradu již neměl Řád zájem. Po úderu blesku v roce 1784 požár poškodil hlásku a přilehlé objekty. Opravy byly provedeny jen v nejnutnějším rozsahu. Teprve v roce 1837 dal velmistr řádu arcivévoda Maxmilián Josef Sovinec opravit a zřídil zde Řádový chlapecký seminář. Od roku 1867 zde působila lesnická škola (přestěhovaná na poč. 19. století do Hranic).
Kolem roku 1903 dal velmistr řádu arcivévoda Evžen hrad uvnitř opravit a jednoduše vyzdobit. Poté sloužil jako letní sídlo Řádu. Bylo zde řádové muzeum, s převážně vojenskými sbírkami, lapidáriem a knihovnou (měla téměř 20 000 svazků). Za okupace byl hrad zkonfiskován nacisty a z hradu se stalo vězení pod správou speciální jednotky SS. V prvních dnech po osvobození roku 1945 hrad z blíže nezjištěných příčin vyhořel. Mluví se o teorii, že byl hrad zapálen ustupující sovětskou armádou.
V roce 1960 převzal hrad do správy Vlastivědný ústav v Bruntále, který zde započal s obnovou zřícených konstrukcí, stavebními opravami a restaurátorskými pracemi.
STRAŠIDLO
ČERNÁ PANÍ
Nedaleko hradu Buchlova na místě zvaném Smraďavka byl 25. 7. 1582 nalezen mrtvý hradní pán Jindřich Prakšický ze Zástřízel. Našli ho probodnutého jeho vlastním kordem, vrah samozřejmě nikde. V šestnáctém století se zločiny vyšetřovaly rázně. Po ruce byl pánův zbrojnoš, a tak padla vina na něj. Jenže podezřelých se kolem vyskytovalo o hodně víc. Například Jakub Bílský z Bělé, opat sousedního velehradského kláštera, vedl s panem Jindřichem neustále nějaké spory o hraniční pozemky. Došlo to dokonce tak daleko, že buchlovští poddaní loupili na rozkaz svého pána na klášterní vinici hrozny. Jedna tichá vražda by pro opata znamenala vyřešení letitého problému...
Na buchlovského pána měli spadeno i místní zbojníci, jejichž náčelníka Jana Šerého nechal bez milosti popravit. Místo, aby se lapkové zalekli krutého trestu, mohli v nestřežené chvíli pomstít smrt svého vůdce. Na Buchlově pan Vilím Rym s panem Jindřichem tehdy hodovali dva dny. Jistě nebyli úplně střízliví. Potom by snadno stačila drobná rozmíška a neštěstí bylo hotovo. Čtvrtý podezřelý v pořadí se jmenuje Vilém Zoubek za Zdětína. Choval velmi přátelské vztahy k manželce zabitého šlechtice, Kateřině Rájecké z Mírova. K tomu paní Kateřina svého chotě upřímně nesnášela. Ovšem v době, kdy prakticky neexistovaly rozvody, neměla moc na výběr. Buď se dál trápit, nebo....... A zbraň měl tehdy každý po boku. Jinřichovi se stala osudnou ta jeho, zatímco vrah si tak chytře pojistil další zamaskování své pravé identity.
Kde selže světská spravedlnost, tam nastupuje ta vyšší. Vypráví se proto, že onu vraždu zosnovala skutečně paní Kateřina a za to musí na Buchlově dodnes strašit jako černá paní. Snad má ta černá barva symbolizovat její černou duši nebo černou myšlenku na vraždu vlastního manžela. Podle pověsti se zjevuje v té nejponuřejší místnosti celého hradu. Říká se jí ,,pokoj mrtvých" a to plným právem. Dříve se tu soudili pytláci a ti dostávali i velmi kruté tresty. Také tu bývala ukládána těla zesnulých před pohřbem, na něž shlížely úmrtní podobizny již zesnulých hradních pánů. A jako největší kuriozita je dodnes uložena pravá egyptská mumie.
Černá paní se tedy nachází v té nejlepší společnosti. O půlnoci vystupuje v celé své děsivé kráse z nejtemnějšího kouta komnaty a vydává se na obchůzku. Zastaví se i u kordu, který zabil jejího manžela. Nese dva poučné nápisy:,,Sláva vyplývá z ctnosti" a,,Ctnost přežívá smrt".