Paranormal

^{Kdo byli templáří se dozvíte zde}

S poklady jsou vždy spojená tajemství, báje o jejich obsahu a umístění, stejně jako tajuplné historky lovců pokladů o jejich hledání. Jeden z nejzáhadnějších pokladů, kolem kterého se již po celá staletí traduje mnoho pověstí je poklad templářských rytířů – templářský poklad.

Samotný řád templářských rytířů je již celá staletí obklopen mýty a tajemstvím. Templáři patřili k nejmocnějším církevním řádům středověku. Byli nejenom bravurní válečníci, oddaní obránci křesťanství, ale vynikali také v bankovnictví, stavitelství a řemeslnictví. Dle pověsti je jim dokonce připisována role strážců největších tajemství naší civilizace – Svatého grálu a Archy úmluvy.

Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu

Templářský řád, celým názvem „Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu“ vznikl na základě úspěchu první křížové výpravy v letech 1118 - 1119 n.l., založilo ho devět francouzských rytířů. Jeho členové měli především povinnost zajistit bezpečnost poutníků cestujících do dobytého Jeruzaléma a účastnili se bojů proti nevěřícím. Panovník Jeruzaléma jim jako sídlo věnoval ruiny Herodova chrámu a mešitu Kubbat as-Sachrá, kde stál kdysi Šalamounův chrám. Zde se měla dle legend nacházet i Archa úmluvy.

„Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriamu – „Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu“ se stalo jejich heslem. Ve znaku měli dva rytíře sedící na koni symbolizující chudobu a službu.

Tradují se historky o tom, že byl rychlý vzestup působnosti a bohatství templářů spojen s nálezem kamene mudrců, díky kterému byli schopni přeměnit železo na zlato a který jim přinesl věčnou slávu a bohatství.

Historicky doložené jsou však finanční transakce templářů, kdy přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a majetek křižáků, a z těchto obchodů pak rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém, který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta. Postupně se jejich působnost rozrostla po celé Evropě, a to nejenom ve vojenském, ale i duchovním, politickém a finančním duchu.

V čele řádu stál Velmistr, jemuž byl podřízen zástupce a jemu pak Maršál a Velitel. Řád byl rozdělen na provincie a velitelství. Komendy (velitelství) byly rozesety po celé Evropě včetně Čech a Moravy, které s Rakouskem tvořily jednu provincii.

Nešťastný pátek třináctého

Templáři zaznamenali rychlý vzestup, neskutečnou moc a bohatství stejně jako náhlý pád. Moc a bohatství řádu samozřejmě mělo negativní ohlas u světských panovníků. Řád uzavřený před okolním světem obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých využil francouzský král Filip IV. Sličný k obviněním z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a  ze sodomie.

Pod tíhou dluhů, které u templářů měl, i vidinou zisku jejich bohatství zainteresoval Filip IV. do boje vůči templářům papeže Klementa V , a tak bylo v pátek 13. října 1307 zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Bylo zatčeno asi 5 000 rytířů i s jejich velmistrem Jacquem de Molay. Od té doby je pátek třináctého považován za nešťastný.

Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně znamenalo rozsudek smrti. Po oficiálním zrušení řádu v roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu. Velmistr a tři další představení řádu byli odsouzeni k doživotnímu vězení. Velmistr Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charnay však znovu popřeli svá obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz veřejně upáleni.

Templářští rytíři zřejmě věděli o plánovaném útoku na jejich řád, proto uschovali a odvezli mnoho svých cenností do bezpečí, dosud se dohaduje o tom, kam.

Zatýkání templářů proběhlo v širokém měřítku ve Francii, oproti tomu v dalších zemích, zejména ve Španělsku, Německu a Anglii nezaznamenalo velkou odezvu. Většina templářů tedy mohla přijít do jiných rytířských řádů. Předpokládá se, že dále působili na Pyrenejském poloostrově, dokonce se mohli následovníci templářů účastnit i objevení Ameriky. Dle některých teorií se templáři stali později i zakladateli dalšího tajného bratrstva – svobodných zednářů. ^zdroj

Bájný poklad řádu templářských rytířů dosud nikdo neobjevil. Americký badatel Steven Sora je přesvědčený, že pohádkové bohatství včetně nesmírně cenných relikvií skrývá Oak Island neboli Dubový ostrov u východního pobřeží Kanady. Zdejší tajemná šachta přezdívaná Zlatá past ale střeží své tajemství již více než dvě století a odolává i náporu moderní techniky.

V zálivu Mahone Bay v Novém Skotsku leží třiapadesát různých ostrovů. Jednomu z nich se říká Dubový a od ostatních by se na první pohled ničím nelišil. Nebýt však mladého dobrodruha Daniela McGinnise, který zde roku 1795 objevil zvláštní místo. Se svými kamarády zjistil, že jde o zasypanou šachtu, a pustili se do kopání. Odstartovali tak zlatou horečku přetrvávající až do dnešních dob, o níž Magazín 2000 záhad podrobně informoval již v předloňských číslech 23 a 24.

Nejnovější teorie

Během honby za domnělým pokladem přišlo o život několik lidí a řada investorů o značnou část svého majetku. Jde o zbytečné ztráty, jelikož se jim nepodařilo nic vypátrat. Na počátku 21. století je tak jistý pouze fakt, že na Dubovém ostrově někdo kdysi vyhloubil skrýš zřejmě pro něco velmi cenného. Jinak by si nedával práci s budováním důmyslného systému tunelů. Navíc se šachta vždy po dosažení určité hloubky zatopí vodou z oceánu. Kdo byl tak vynalézavý a ostražitý před vnějším světem?

Nejrozšířenější je přesvědčení, že úkryt zhotovili piráti. Ve prospěch této možnosti hovoří nejen historické skutečnosti, ale i nález smotků kokosových vláken, používaných především v karibské oblasti jako obal křehkých nákladů. Objevila se však i hypotéza, že jde o skrýš originálů Shakespearových děl. S jiným fascinujícím názorem pak nedávno přišel americký badatel a spisovatel Steven Sora. Domnívá se, že ostrov může být nedobytnou pokladnicí templářů.

Relikvie sekty katarů

Základem jeho teorie je předpoklad, že "pochodeň" řádu převzal po jeho rozpadu vlivný šlechtický rod Sinclairů ze Skotska. Ten byl kdysi pověřen patronátem svobodných zednářů. Právě v řadách této tajné společnosti prý našli útočiště zbylí rytíři. Zároveň se tak Sinclairové stali ochránci pohádkového bohatství templářů, ukrývaného v podzemí jejich skotského hradu Rosslyn.
Kromě zlatých či stříbrných mincí a šperků jej prý tvořily i některé korunovační klenoty. Součástí měly být podle pověsti také velmi vzácné relikvie kacířské sekty katarů včetně kalichu, z něhož pil při poslední večeři Kristus. A rovněž kořist Vizigótů, sestávající se z pokladů věštírny v Delfách a Šalomounova chrámu v Jeruzalémě. Nelze tudíž vyloučit, že se v kryptách Rosslynu nacházela i archa úmluvy a podle knihy Svatá krev, svatý grál též rodokmen Ježíše Krista, jenž dokazuje, že jeho rod pokračoval.

 

Pevnost Rosslyn se však během náboženských válek v polovině sedmnáctého století stala terčem útoků a byla pokořena. Majitelé se tvrze vzdali poté, co rod vymřel po meči, v současné době je opuštěný. Ruiny a poměrně dobře zachovalou kapli tak dnes prozkoumávají hledači pokladů, avšak marně. Každá dosud nalezená skrýš totiž byla zatím prázdná. Ostatně jak tvrdí Steven Sora, není se ani čemu divit. Zdejší poklad byl už kdysi přestěhován jinam - na Dubový ostrov. Z historických pramenů jasně vyplývá, že strážný rod Sinclairů uskutečnil plavbu ke břehům dnešního Nového Skotska. A to navíc dávno předtím, než se o možnost cesty na západ začali zajímat jiní. Důkazem na zmíněné rosslynské kapli jsou kromě jiného také reliéfy, které velice věrně zobrazují klasy kukuřice a dalších rostlin původem z Ameriky.
Podle amerického badatele Sinclairové nikdy nevyzradili tajemství objevu nových území za oceánem. Poslední z rodu si tak s největší pravděpodobností vzal místo úkrytu velkého bohatství s sebou do hrobu.

Stavba podle da Vinciho

Výzkum stáří šachty radiouhlíkovou metodou prokázal, že byla vyhloubena začátkem patnáctého století. Původně mohlo jít jen o jednoduchou skrýš, rozšířenou dodatečně o zavodňovací bezpečnostní mechanismy, podobně jako je navrhl Leonardo da Vinci. Ten v roce 1510 vydal svůj Codex Atlanticus, který obsahuje konstrukční návrhy obléhacích strojů i zařízení z oboru hydrauliky. Nejznámější génius Nové Skotsko nikdy nenavštívil, ale jeho náčrty mohly posloužit případným stavitelům. Výzkumník Steven Sora poukazuje na dva kandidáty. Byl jim pirát sir Francis Drake, nebo sir Oliver Sinclair, který záhadně zmizel z Anglie i z historie v roce 1545? Jako nejvyšší velitel armády i loďstva a zároveň své vlastní flotily zřejmě zamířil k americkým břehům. Poblíž Dubového ostrova pak mohl vzniknout tábor pro dělníky hloubící skrýš. Jeho pozůstatky se zatím nepodařilo nalézt, což ovšem neznamená, že nemohl existovat. Podobně jako v případě vikinských osad - mají být roztroušeny po celé Kanadě, ale objevena byla jen jedna.

V plánu další investice

"Někdo musel Zlatou past sestrojit. Vykopal šachtu napojenou na vodní tunely. Vytesal nápis do kamene, sestavil z plochých kamenů dreny vedoucí od moře, smontoval a položil dřevěné podesty a pak všechno zamaskoval. Otázkou ale zůstává, jestli si strážci někdy poklad odnesli," píše ve své knize Ztracený poklad templářů Steven Sora.
Odpověď hledají mnozí dobrodruzi dodnes a patří mezi ně i milionář z Montrealu David C. Tobias a jeho sdružení Triton Company. V nedávné minulosti se kvůli financování spojilo s takzvanou Oak Island Discoveries, za níž stojí bostonský boháč David Mugar a filmový režisér William Cosel. Společně hradí sérii testů, na jejichž základě pak určí další strategii. Ke spolupráci přizvali i odborníky z Oceánografického institutu Woodse Holea, kteří mají pomocí speciálního zařízení zkoumat podzemní vrstvy. Stejné přístroje používali vědci i při průzkumu vraku Titaniku začátkem devadesátých let.

Budou-li zkoušky úspěšné, jsou prý Tobias s Mugarem odhodláni investovat dalších deset milionů amerických dolarů. Řídí se totiž myšlenkou, že pokud někdo ukryl cosi s takovým důmyslem, muselo to mít ohromnou cenu. A protože Zlatá past dosud nevydala své tajemství, bohatství templářů stále ještě čeká na své objevení. ^zdroj