Prochází se po horách Yetti?
Mýtus hor, součást horské mytologie šerpů a jiných národů Himaláje. Je velice těžké rozeznat realitu od domorodých bájek. V příbězích z himalájských hor žije od nepaměti, pro nás Evropany a zbytek světa zájem o jeho existenci vyvolala zpráva anglického důstojníka L.A.Wadela v roce 1889. Ten nalezl v jednom himalájském sedle v Tibetu otisky bosé velké nohy. Domorodí tibeťané mu vysvětlili, že stopa pochází od chlupatých, divých lidí žijících v horách ve vysokých výškách. Zpráva byla opět potvrzena v roce 1891 panem W.Rockhillem. Oba cestovatelé zprávám domorodců nepřikládali žádnou důležitost a byly přesvědčeni že domorodci jsou slabého ducha a jedná se o medvědy.
První souvislé svědectví o přímém pozorování sněžného muže Yettiho pochází od cestovatele Williama Knighta a bylo publikováno 3.listopadu 1921. Zajímavé je též pozorování italského cestovatele Tombaziho jež měl to štěstí a pozoroval tvora při trhání kořínků a změřil jeho stopy. Slavný je jeho výrok "jsem naprosto neschopen se k této věci nějak vyjádřit".
Nejhmatatelnějším důkazem jeho existence jsou stopy. Přestože se o nich západní cestovatelé zmiňovali již od roku 1887, větší pozornost vzbudili až jejich fotografie. V roce 1937 pořídil F.S. Smyth vůbec první snímky otisků stop a snímky Erica Shiptona s přiloženým cepínem vedle nich daly podnět k serióznímu bádání. V roce 1972 našli horolezci Mc Neely a Cornin z americké expedice natolik zřetelné otisky, že z nich bylo možno pořídit sádrové odlitky. Major Lester Davies, který v roce 1955 podobné otisky nafilmoval, k filmu připojil i svůj komentář: " Byly hluboké asi 12-15 cm. Sám jsem s filmovou kamerou a batohem na zádech vážil zhruba 80kg a moje stopy se nořili do sněhu asi 2,5 - 3,5 cm. Pomyslel jsem si, že to musí být ale pěkně mohutný tvor!"
Dle názoru skeptiků jde o poškozené stopy jiných, nám známých živočichů. Za původce je nejčastěji považován Irbis Horský, Hulman nebo jistý druh tibetského medvěda, který je sám téměř legendou. Zoolog W. Tschernezky z londýnské Queen Mary College provedl velice podrobnou analýzu vyfotografovaných stop a potvrdil, že se tyto stopy naprosto nepodobají stopám ani jednoho z uvedených zvířat. Objevují se i očití svědkové, avšak stále chybí průkazné materiály v podobě fotografií či filmů.
Velice zajímavé svědectví podal polský politický vězeň Slavomir Rawicz, vězněný na Sibiři, který podnikl zoufalý a dobrodružný útěk spolu se šesti spoluvězni. Prchali přes Himaláj do Sikkimu - státečku pod ochranou Indie. Po mnoho vyčerpávajících pochodech o celkové délce 3 000 Km, na hranici lidských sil, se setkali na horském hřebenu s dvojicí sněžných lidí a dvě hodiny podivné tvory se strachem pozorovali. Jejich výška byla kolem 240cm, silné postavy, přímé držení, mocný hrudník a nesmírně dlouhé ruce visící až ke kolenům. Pozorovatelé usoudili že se jedná o křížence medvěda a orangutana.
Bylo by na místě dodat, že svou strastiplnou cestu popsal Slavomir Rawicz v knize „Dlouhý pochod“, která vyšla v roce 1956. Dva roky před tím, v roce 1954 byla zorganizována první speciální expedice, která si dala za cíl legendy o existenci Sněžného muže potvrdit, či je definitivně vyvrátit. V jejím čele stál novinář – celá akce byla pod patronací Daily Mail – Ralph Izzard, který sice nepřivezl žádného ochočeného Yettiho, ale nalezl se svými kolegy několik zcela evidentních stop po Yettiho pozadí a tlapách, když sjížděl po svahu dolů, dále opatrné kroky okolo jezírka, když zkoušel pevnost ledu a také stopy jeho tlapiček, které otiskl poté, co si uvědomil, že přece jen udělá líp, když půjde okolo! A co víc, šerpové mu přinesli dokonce trus, prý pravý Yettiův, v němž nalezli zbytky jeho večeře: kůstky a srst koroptví...
Sněžný muž, yetti, představuje jednu z velkých záhad současné vědy. Většina "seriózních" zoologů v jeho existenci nevěří, ale existuje dost nadšenců, kteří jsou ochotni na něj přísahat. Patří mezi ně nejslavnější horolezci a znalci velehor, proto nelze tuto legendu jen tak přejít posměchem. Většina hypotéz připouštějících existenci sněžného muže se jej snaží vysvětlovat jako příslušníka některého z druhů hominidů, kteří jsou považováni za vyhynulé. Nejčastěji se udává, že by mohlo jít o zbytky neandrtálců, kteří zdegenerovali a ustoupili před úspěšnějším druhem homo sapiens sapiens do pustin. Nemusí to přitom být nutně pouze Himálaj, přestože odtud přicházejí tyto pověsti nejčastěji. Podobné legendy jsou známy i z mnoha oblastí Sibiře. Jakutští Evenkové tuto bytost nazývají čučuna, zatímco v povodí Obu jí říkají uten-jechti-agen, tedy "ten, který se toulá po lese", jinde zase almast, lakšir i jinak. V Malajsii je to Orang-dalam, neboli "vnitřní člověk" a na americké pevnině populární Big Foot - Velká noha, nebo také sasketch. Číňané mají svého jie-žena, který je údajně 2,5 metru vysoký a má rudou srst. Z Mongolska zase v jedné ze svých knih přináší zajímavá svědectví známý český záhadolog Ivan Mackerle. Mongolsko je v tomto ohledu vůbec velmi nadějné. Už v roce 1958 se českému antropologovi Emilu Vlčkovi podařilo v jedné tamní buddhistické knihovně nalézt patrně nejstarší známé vyobrazení záhadného tvora. Nacházelo se ve dvě stě let starém spisu, který je jakýmsi atlasem tibetské zvířeny. Mezi běžnými živočišnými druhy té oblasti zcela samozřejmě uvádí i jakéhosi divokého muže. Na obrázku jsou zřetelně patrné rysy primáta vývojově blízkého člověku: s plochým "lidským" obličejem a obratnými dlouhými prsty, který stojí na zadních končetinách.
Důkazy a padělky
Existují také četné fotografie a odlitky stop yettiho ve sněhu či v bahně. Podle nich je chodidlo dlouhé, bez drápů a s výrazně odděleným palcem. Nejzachovalejší otisky mají patrné i takové detaily jako daktyloskopické rýhy. Vyvracejí tak nejen tvrzení o padělcích, ale i hypotézu, podle které jde o sluncem zvětšené a zdeformované stopy běžného tvora, například lišky nebo některého hlodavce. Tento názor podporuje například známý britský spisovatel a lovec záhad Arthur C. Clarke.
Není bez zajímavosti, že na krok od rozluštění záhady možná byl maršál Rybalko, velitel vojsk, která koncem druhé světové války čistila Prahu od Němců. Za svého působení v Číně ve 30. letech jeho jízdní oddíl údajně polapil tvora, který podle popisu odpovídal vyhynulému pitekantropovi. Rybalko jej chtěl v kleci dopravit do Moskvy, yetti však po několika dnech zahynul a tím celá věc skončila - budoucího maršála prý nějak nenapadlo, že i mrtvé tělo by mohlo mít mimořádnou vědeckou hodnotu.
Definitivně jasno chtěl do záhady vnést slavný přemožitel Mt. Everestu Edmund Hillary. V padesátých letech 20. století proto do Himálaje podnikl štědře sponzorovanou expedici, která měla jediné poslání: přinést rozhodující důkaz. Pátrání provádělo šest set zkušených horolezců a místních Šerpů, žádné výsledky však nepřineslo. Nakonec zklamaný Hillary získal od mnichů z jednoho lamaistického kláštera alespoň "skalp sněžného muže" - kus chlupaté kůže ve tvaru jakési kápě. Skutečně navozoval představu, že pochází z temene tvora podobného velké gorile. Byla z toho velká senzace - do doby, než skalp dostal k prozkoumání belgický kryptobiolog Bernard Heuvelmans. Jeho diagnóza byla jednoznačná a zdrcující: mimo veškerou pochybnost byl "skalp" ve skutečnosti zhotoven z kůže horské kozy.
Co říci nakonec? Tuto řečnickou otázku snad nejlépe zodpověděl sám Ralph Izzard: “... Když pouhé otisky prstů stačí k tomu, aby někoho přivedly na šibenici, měly by stopy stačit k tomu, aby dokázaly něčí existenci...“
Šerpové rozpoznávají tři druhy Yettiho:
První se nazývá DZU TEH a je mohutný, porostlý hustou srstí a požírá dobytek. Podle místních pramenů může jít o zvláštní druh tibetského medvěda.
Druhý typ je nazýván šerpy THELMA, což v překladu znamená malý muž. Prý s křikem pobíhá a sbírá větve. Snad se jedná o gibbona, i když se tito tvorové severně od Brahma nevyskytují.
Třetí typ - skutečný sněžný muž - je nazýván MIH TEH. Je to divoký, lidoopu podobný tvor porostlý černou nebo rudou srstí, s klasickým postavením palce na chodidle proti ostatním prstům, pohybující se ve výškách kolem 6100m a možná výše.zdroj
Další informace naleznete
OBRÁZKY